Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 91/2021

24 Cdo 91/2021-246

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dědictví po M. K., zemřelé dne 10. června 2013, posledně bytem XY, za účasti 1) K. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 647/2, a 2) M. K., narozeného dne XY, bytem XY, o žalobě na obnovu řízení podané K. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. listopadu 2013, č. j. -100, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání K. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2020, č. j. -220, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2013, č. j. -100, byla určena obvyklá cena majetku M. K., zemřelé dne 10. 6. 2013, posledně bytem XY (dále jen „zůstavitelka“), výše dluhů a čistá hodnota dědictví (výrok I.) a byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které veškerý majetek spadající do dědictví nabyl syn zůstavitelky M. K. a syn zůstavitelky K. K. nenabyl z dědictví žádný majetek (výrok II.). V odůvodnění usnesení obvodní soud uvedl, že „zůstavitelka nezanechala závěť“, že „jako dědici ze zákona přicházeli v úvahu podle § 473 odst. 1 obč. zákoníku její synové K. K. a M. K.“ a že „dědici dědictví neodmítli, uzavřeli dohodu o jeho vypořádání, kterou soud schválil“.

K. K. podal dne 18. 11. 2016 žalobu na obnovu řízení, kterou napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2013, č. j. -100, „v plném rozsahu z důvodů uvedených v “. V žalobě uvedl, že dohodu o vypořádání dědictví uzavřel po vzájemné ústní dohodě se svým bratrem s tím, že (žalobce) zůstane bydlet v bytě po zůstavitelce a nájemné bude hrazeno z prostředků, které účastník 2) získal z dědictví po zůstavitelce. Dále K. K. v žalobě konstatoval, že dne 18. 7. 2016 uzavřel s účastníkem 2) smlouvu o nájmu předmětného bytu, podle ústní dohody mělo být nájemné hrazeno v hotovosti z prostředků, které (žalobce) přenechal účastníkovi 2) z dědictví po zůstavitelce, že dne 2. 11. 2016 obdržel výpověď z nájemní smlouvy a jako důvod bylo uvedeno neplacení nájemného po dobu delší než 14 měsíců a že současně byl žalovaným vyzván, aby byt opustil. Proto s ohledem na skutečnost, že ode dne nabytí právní moci usnesení o schválení dohody o vypřádání dědictví (pozn. usnesení nabylo právní moci dne 19. 11. 2013) neuplynuly 3 roky, podal K. K. žalobu na obnovu řízení, jejímž důvodem je nedodržení ústní dohody ze strany žalovaného, přičemž nové rozhodnutí v dědickém řízení může být pro žalobce příznivější než to původní.

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 4. 11. 2019, č. j. -198, povolil obnovu dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , z důvodu, že v řízení bylo provedeným dokazováním zjištěno, že „bratři po smrti matky ústně uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví“, že „rozporný byl obsah této dohody“, že „v tomto směru soud přisvědčil tvrzení žalobce, že mu mělo zůstat právo bydlet v bytě matky“, že „žalovaný si byl vědom uzavření dohody o bezplatném užívání bytu žalobce“, a proto podle soudu „má žalobce právo na nové projednání dědictví“, neboť „předchozí dohoda mezi bratry nebyla realizována“, jinak „by se žalobce nevzdal svého podílu na dědictví ve vysoké hodnotě“, a příznivější rozhodnutí ve věci by znamenalo získání zákonného dědického podílu jako syna zůstavitelky.

K odvolání M. K. Městský soud v Brně usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. -220, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2019, č. j. -198, tak, že se žaloba K. K. na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. zamítá. V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že „soud I. stupně pochybil, protože nerozpoznal zjevnou bezdůvodnost podané žaloby na obnovu řízení a zjišťoval, zda skutečně nastala skutečnost, v níž účastník 1) důvod obnovy spatřuje“, že skutečnost, kterou bez své viny účastník nemohl použít v původním řízení a která může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu , může být jen taková skutečnost, které za původního řízení existovala. Odvolací soud proto uzavřel, že účastníkem 1) tvrzená skutečnost, tj. nedodržení ústní dohody, k němuž mělo dojít až po skončení dědického řízení, tuto základní podmínku nesplňuje, a proto se nejedná o skutečnost, která by byla způsobilá v původním řízení přivodit jiné [nadto pro účastníka 1) příznivější] rozhodnutí ve věci.

K. K. v dovolání (jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“) uvedl, že v odvolacím řízení se „marně snažil poukázat na řadu právně významných skutečností, které odvolací soud při hodnocení právního stavu zcela opomenul“, že „z čestného prohlášení K. H. ze dne 17. 8. 2020 vyplývá, že mu účastník 2) existenci ústní dohody potvrdil a současně mu potvrdil, že z jeho strany není dodržována“, že čestné prohlášení o existenci dohody je v souladu s provedeným dokazováním a se závěry soudu I. stupně o existenci ústní dohody a že „bez takové dohody by se dovolatel svého dědického podílu ve vysoké hodnotě nevzdal“. Proto má dovolatel za to, že „právní závěr odvolacího soudu je nesprávný, neboť dohoda mezi účastníky skutečně existovala, nicméně nebyla realizována“, a proto „v řízení je možné provést důkazy, které v původním řízení účastník 1) nemohl použít a které pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( věta první ).

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, dovolání účastníka 1) podle ustanovení odmítl, aniž by se mohl věcí dále zabývat, neboť neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. ). K podání ze dne 20. 11. 2020, kterým dovolatel doplnil své dovolání, se přitom nepřihlíží, protože jím bylo dovolání doplněno až po uplynutí dovolací lhůty ( věta první ).

Nadto napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu o tom, že důvod zakládající přípustnost obnovy řízení o dědictví po zůstavitelce není dán (když k nedodržení ústní dohody mezi dědici došlo až po pravomocném skončení dědického řízení), je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že odvolací soud při posouzení této otázky vycházel z ustálené rozhodovací praxe soudů [k otázce nových skutečností a důkazů podle ustanovení srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , podle nichž skutečnosti a důkazy jsou důvodem obnovy řízení pouze tehdy, jsou-li pro účastníka nové, tedy – řečeno jinak – jen v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení; se zřetelem na ustanovení musí jít vždy o skutečnosti, jež nastaly do doby vyhlášení rozhodnutí, protože jen k takovým mohl soud přihlížet v původním řízení; nemožností použít skutečnosti nebo důkazy bez své viny v původním řízení je přitom míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu, k tomu srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1975, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. ] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2021

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu