Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1674/2020

25 Cdo 1674/2020-686

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: R. C., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem Koněvova 1107/54, Praha 3, proti žalovanému: Z. Z., soudní exekutor, Exekutorský úřad v XY, se sídlem XY, zastoupený JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem Malická 1576/11, Plzeň, o zaplacení 41 886 Kč, 5 018 Kč a 350 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 7. 2019, č. j. -581, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. -581, potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2019, č. j. -536, jímž Okresní soud v Pardubicích zastavil řízení co do částky 5 018 Kč, zamítl žalobu na zaplacení 41 886 Kč a 350 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný jako soudní exekutor byl pověřen provedením exekuce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 12. 2011, č. j. -9, které bylo k odvolání povinného (v této věci žalobce) potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č. j. -45. Městský soud v Praze uzavřel, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, ale poučil žalobce, že se může domáhat zrušení rozhodčího nálezu v samostatném řízení. Žalovaný na základě pravomocného pověření vydal 14. 8. 2012 exekuční příkaz č. j. 108 EX 086/75/11-028 k provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobce u jeho zaměstnavatele. Na základě této exekuce byly žalobci sraženy celkem 3 částky v celkové výši 5 018 Kč; následně již exekuce nepokračovala. Rozhodčí nález, podle kterého byla vedena exekuce, byl k návrhu žalobce zrušen, exekuce byla zastavena, žalobci byla vrácena vymožená částka 5 018 Kč a oprávněnému bylo uloženo, aby nahradil soudnímu exekutorovi náklady exekuce a aby povinnému (zde žalobci) nahradil náklady exekučního řízení. Odvolací soud potvrdil závěry okresního soudu, že žalovaný jako soudní exekutor neporušil žádnou svoji povinnost, proto nezpůsobil žalobci škodu, která měla být představována ušlým výdělkem za 22 měsíců po 11 400 Kč, celkem 250 000 Kč, ani nemajetkovou újmu, na jejíž náhradu žalobce požadoval 100 000 Kč, a není tudíž odpovědný podle a 2 ,

o

soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Žalobce požadoval po žalovaném rovněž zaplacení nákladů exekuce vyčíslených soudním exekutorem v exekučním příkazu částkou 41 886 Kč. Žalobce však netvrdil, že by tyto náklady žalovanému zaplatil, pouze tvrdil, že žalovaný na tyto náklady nemá právo. Vzhledem k tomu, že uvedená exekuce byla zastavena, o nákladech exekuce bylo rozhodnuto a k úhradě nákladů exekuce byl zavázán oprávněný (rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. ), žalovaný vyčíslením nákladů exekuce neporušil žádnou svoji povinnost, nezpůsobil žalobci žádnou škodu, a proto nebyl dán ani nárok žalobce na zaplacení 41 886 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v posouzení otázky hmotného práva, která podle něho v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to posouzení jeho případu podle přechodného ustanovení , , (dále jen „o. z.“). Domnívá se, že zde bylo možno dovodit mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ( o. z.) a přiznat mu náhradu nemajetkové újmy podle o. z., neboť jde o případ, kdy dodavatel (patrně oprávněný) v rozporu s dobrými mravy hrubě zneužil postavení spotřebitele, včetně zneužití průběhu rozhodčího řízení. Soudy se však posouzením vzniku nemajetkové újmy vůbec nezabývaly. Odklon od ustálené rozhodovací praxe v otázce procesního práva pak s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a spatřuje dovolatel v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který měl podle o. z. posoudit, zda ze strany žalovaného došlo k hrubé nedbalosti při porušení důležité právní povinnosti vyplývající z o. z., neboť ačkoli žalovaný znal důvody, které nakonec vedly ke zrušení exekučního titulu, a věděl o podaném odvolání, vydal exekuční příkaz č. j. 108 EX 086/75/11-028 k provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobce a zahájil exekuci. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), avšak není přípustné.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. , publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. ). Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající ze čtyř samostatných nároků, a to nároku na náhradu ušlé mzdy v částce 250 000 Kč, na náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč, na náhradu nákladů exekučního řízení 41 886 Kč a na náhradu vymožené částky 5 018 Kč, nepřevyšují dva posledně uvedené nároky limit stanovený v , přičemž ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o nárocích na zaplacení 41 886 Kč a 5 018 Kč nepřípustné a dovolací soud je podle věty první odmítl.

Rozhodnutí o nárocích na zaplacení 250 000 Kč a 100 000 Kč odvolací soud založil na závěru, že ani u jednoho z nich nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného jakožto soudního exekutora ve smyslu , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť ze strany žalovaného nedošlo k porušení povinnosti při výkonu exekuce, tj. nebyla splněna podmínka vzniku této objektivní odpovědnosti spočívající v nesprávném výkonu činnosti exekutora.

Právní otázkou, již dovolatel dovolacímu soudu k řešení předkládá, a to posouzení použitelnosti přechodného ustanovení o. z., a v souvislosti s tím i mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele podle o. z., se odvolací soud, vzhledem ke svým skutkovým i právním závěrům, nezabýval. Může-li přípustnost dovolání podle založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. ), pak právní otázka, jíž se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že ani u jednoho z uplatněných nároků nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, nebyl dán žádný důvod k postupu podle o. z., neboť toto ustanovení se týká pouze druhu a rozsahu náhrady újmy, je-li odpovědnost žalovaného subjektu za ni (podle dosavadních předpisů) dána, což v projednávané věci splněno není (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. ).

Námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, nezabýval-li se v něm přechodným ustanovením o. z. a s tím souvisejícími otázkami, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ), což není tento případ.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle objektivně přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2021

JUDr. Robert Waltr předseda senátu