Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2057/2020

25 Cdo 2057/2020-708

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. C., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem Koněvova 1107/54, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: M. L., se sídlem XY, zastoupený Mgr. Radkou Landsmannovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 1484, 530 02 Pardubice, o 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 9. 2019, č. j. -608, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobce se domáhal zaplacení náhrady škody v částce 400 000 Kč s příslušenstvím (ušlé mzdy ve výši 375 000 Kč a nemajetkové újmy 25 000 Kč), kterou mu měl způsobit žalovaný vydáním rozhodčího nálezu, neboť na jeho základě byla na majetek žalobce prováděna exekuce, v důsledku níž žalobce přišel o práci a následkem této situace se zhoršil jeho zdravotní stav.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. -608, potvrdil rozsudek ze dne 26. 9. 2018, č. j. -544, jímž Okresní soud v Pardubicích zastavil řízení co do částky 40 703 Kč (poté, kdy již předtím bylo řízení zastaveno ohledně 57 579 Kč) a zamítl žalobu na zaplacení 301 718 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný jako rozhodce vydal dne 7. 4. 2011, pod č. j. La 6611/10-16, rozhodčí nález, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., 223 556 Kč s příslušenstvím. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 2011, č. j. -9, nařízena exekuce na majetek žalobce, jež byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2013, č. j. -52, s tím, že usnesení o ustanovení opatrovníka a tím ani exekuční titul, nenabyl právní moci. Žalovaný následně usneseními ze dne 15. 10. 2013, č. j. La 661/10-17, a č. j. La 6611/10-18, zrušil rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, jakož i vydaný rozhodčí nález. Pracovní poměr žalobce u společnosti S.D.A. spol. s r.o. byl v roce 2012 ukončen dohodou na jeho žádost, a u společnosti KOVIS a.s. ve stejném roce výpovědí z jeho strany, přičemž u obou těchto společností mu byly prováděny srážky ze mzdy na základě jiných exekucí, než nařízené na základě předmětného rozhodčího nálezu vydaného žalovaným. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, který na základě a , , účinného do 31. 12. 2013, uzavřel, že vedení exekuce srážkami ze mzdy na základě žalovaným vydaného rozhodčího nálezu nebylo v příčinné souvislosti s ukončením pracovních poměrů žalobce, neboť tato exekuce nebyla u jeho zaměstnavatelů realizována, srážky na základě exekucí ze mzdy žalobce byly u jeho zaměstnavatelů sice prováděny, avšak na základě jiných exekučních řízení, a žalobce ukončil pracovní poměry u svých zaměstnavatelů na základě vlastního rozhodnutí.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v posouzení otázky hmotného práva, která podle něho v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to posouzení jeho případu podle přechodného ustanovení , (dále jen „o. z.“). Domnívá se, že zde bylo možno dovodit mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ( o. z.) a přiznat mu náhradu nemajetkové újmy podle o. z., neboť jde o případ, kdy dodavatel v rozporu s dobrými mravy hrubě zneužil postavení spotřebitele, včetně zneužití průběhu rozhodčího řízení. Soudy se však posouzením vzniku nemajetkové újmy vůbec nezabývaly. Odklon od ustálené rozhodovací praxe v otázce procesního práva pak s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a spatřuje dovolatel v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který měl podle o. z. posoudit, zda ze strany žalovaného došlo k hrubé nedbalosti při porušení důležité právní povinnosti vyplývající z o. z., neboť opakovaně a bezdůvodně porušoval zásady spravedlivého procesu (doručování), aby zajistil vykonatelný titul pro nařízení exekuce. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , (dále jen „ “), a jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu , avšak není přípustné.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. , publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně provedené s účinností od 30. 9. 2017 Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající ze dvou samostatných nároků, a to nároku na náhradu ušlé mzdy v částce 276 718 Kč a náhradu nemajetkové újmy v částce 25 000 Kč, nepřevyšuje nárok na náhradu nemajetkové újmy limit stanovený v , přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné a dovolací soud je podle věty první odmítl.

Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného při vydání rozhodčího nálezu a ukončením pracovních poměrů žalobce, jako jednoho z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.

Právní otázkou, již žalobce dovolacímu soudu k řešení předkládá, a to posouzení přechodného ustanovení o. z., a v souvislosti s tím i mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele podle o. z., se odvolací soud, vzhledem ke svým skutkovým i právním závěrům, nezabýval. Může-li přípustnost dovolání podle založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. ), pak právní otázka, jíž se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, přípustnost dovolání nezakládá. Lze doplnit, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, nebyl dán žádný důvod k postupu podle o. z. Citované ustanovení se totiž týká pouze druhu a rozsahu náhrady újmy, je-li odpovědnost žalovaného subjektu za ni dána. Navíc podle něho může být přiznána pouze náhrada nemajetkové újmy, ohledně níž však dovolání (vzhledem k zákonnému limitu) není přípustné.

Námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, nezabýval-li se v něm přechodným ustanovením o. z. a s tím souvisejícími otázkami, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ), což není tento případ.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle objektivně přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu