Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 203/2021

30 Cdo 203/2021-357

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně D. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 420 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. -336, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2020, č. j. -291, a to ve výrocích II až V, podle kterých je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s příslušenstvím, zatímco ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 390 000 Kč s příslušenstvím a na poskytnutí omluvy byla žaloba zamítnuta, přičemž žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů řízení (výrok I napadeného rozsudku). Odvolací soud současně rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

V závislosti na rozsahu odvolání, která obě účastnice řízení podaly proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud rozhodoval o požadavku žalobkyně na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, jež jí měla vzniknout jednak v důsledku nezákonného rozhodnutí představovaného usnesením o zahájení jejího (v pořadí již třetího) trestního stíhání ze dne 8. 4. 2015 (částka 250 000 Kč s příslušenstvím), jednak nepřiměřenou délkou tohoto, jakož i dvou předcházejících trestních řízení (částka 170 000 Kč s příslušenstvím). K oběma těmto částkám pak žalobkyně požadovala od žalované též písemnou omluvu. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně s tímto svým požadavkem u soudu prvního stupně, jakož i u soudu odvolacího, uspěla pouze částečně, a to ve vztahu k částce 30 000 Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána z titulu finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku zmíněného nezákonného rozhodnutí. Dovolání žalované, kterým tato účastnice řízení zpochybnila rozsudek odvolacího soudu v části týkající se plnění, jež bylo žalobkyni přisouzeno, se tak vztahuje pouze k této částce.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jak plyne ze závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp.zn. , za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, který může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Argumentace Nejvyššího soudu se zde opírala o obsah důvodové zprávy k , jenž mimo jiné nově formuloval , a podle kterého si tato změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Znění , účinné od 30. 9. 2017, tak vedlo k zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli k jejímu rozšíření. K těmto závěrům se Nejvyšší soud poté opakovaně přihlásil i v dalších svých rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , v usnesení ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. , v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. , v usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. .

V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli a , pročež odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud však zároveň konstatoval, že tento závěr neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází.

Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odvolací soud může změnit (nebo zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění podle i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví shora vyslovená zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).

V případech, ve kterých z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, není rozsahem dovolání vázán ani dovolací soud, jak stanoví Promítne-li však dovolací soud výše uvedené judikatorní závěry dopadající na odvolací řízení do nyní řešené situace, je zřejmé, že tím, že žalobkyně sama proti rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodala, čímž v souladu s dispoziční zásadou dala současně najevo, že o další zadostiučinění, než jaké jí soudy obou stupňů přiznaly, již v řízení nadále neusiluje, byl předmět dovolacího řízení omezen toliko na částku 30 000 Kč s příslušenstvím, s jejímž přiznáním žalobkyni nesouhlasí žalovaná. Dovolání žalované tedy není přípustné, neboť částí výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou napadá, nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah. Není-li dovolání přípustné podle , pak v souladu s tímto ustanovením nelze jeho přípustnost dovozovat ani z , jak dovolatelka v podaném dovolání činí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše přiznané náhrady přitom sestává z odměny jejího advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč [ , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální náhrady hotových výdajů tohoto advokáta vztahujících se k tomuto úkonu ve výši 300 Kč ( , 4 advokátního tarifu) a z částky 714 Kč připadající na náhradu za daň z přidané hodnoty [ ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 2. 2021

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu