Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tdo 1359/2020

4 Tdo 1359/2020-231

USNESENÍ

K. B.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného

odmítá

.

Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. , byl obviněný K. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:

od přesně nezjištěné doby roku 2007 do 14. 10. 2019, jakožto podílový spoluvlastník nejprve ideální ¼ a následně ½ vinného sklepa nacházejícího se pod pozemkem parcelního čísla XY v obci XY, katastrální území XY, okres XY, zapsaného na LV číslo XY, nepředal klíče od jím vyměněného zámku vstupních dveří a poté opakovaně odmítal dané klíče vydat dalším podílovým spoluvlastníkům výše uvedeného vinného sklepa a to konkrétně poškozeným J. V., nar. XY, a Z. V., nar. XY, jakožto spoluvlastníkům ideální ¼ podílu a dále poškozeným M. R., nar. XY, a B. R., nar. XY, který zemřel dne 28. 8. 2018, jakožto spoluvlastníkům ideálního ¼ podílu a dále poškozeným M. R., nar. XY, a B. R., nar. XY, který zemřel dne 28. 8. 2018, jakožto spoluvlastníkům ideálního ¼ podílu, přičemž těmto zamezil po celé shora uvedené období v užívání jejich spoluvlastnických práv k předmětnému vinnému sklepu, kdy i přes opakované výzvy a urgence poškozených vydání klíčů podmiňoval zaplacením části finančních prostředků, jež sám vložil do rekonstrukce vinného sklepa, ačkoliv tuto provedl bez vědomí a souhlasu dalších spoluvlastníků, kdy tímto svým jednáním způsobil výše uvedeným poškozeným újmu.

2. Za tento přečin uložil Okresní soud v Hodoníne obviněnému podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku jedna denní sazba činila 100 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 2 měsíců.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. R., nar. XY, J. V., nar. XY, a Z. V., nar. XY, odkázání se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. , podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. , tak, že podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. , podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čímž bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces.

6. Následně dovolatel rozvádí skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, když zdůrazňuje, že objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Zdůrazňuje, že zákonodárce ve vztahu k nebytovým prostorám uvádí, že se jedná o místnosti nebo soubory místností, které jsou dle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu než k bydlení. Na tuto skutečnost již poukázal ve svém odvolání, když ve spise se nachází vyjádření stavebního úřadu, že předmětný sklep není určen k bydlení. Poté obviněný rozvádí, že za nebytové prostory se považují byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým prostorům ( ). Jedná se především o provozní místnosti, tovární haly, jiné haly, provozovny apod. V tomto směru pak dovolatel poukazuje na skutečnost, že od 1. 1. 2014 je platný nový č. (dále jen ), který stanoví, co jsou prostory sloužící k podnikání. Jedná se o prostory a místnosti, jejichž účelem je provozování podnikatelské činnosti bez ohledu na to, zda je účel nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen. Na nájemní prostory pro nebytové účely je pamatováno v . Následně obviněný vyjadřuje přesvědčení, že předmětné prostory nejsou nebytové prostory, ale ostatní prostory, tak jak uvádí nový . Obviněný současně výslovně cituje z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, když uvádí, že rozhodnutí soudu druhého stupně na jeho námitky nereagovalo a jako takové je nepřezkoumatelné.

7. Podle obviněného v dané věci jde o právní posouzení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, a proto je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1029/2020, nejprve zrekapitulovala průběh řízení a uplatněný dovolací důvod, včetně příslušné argumentace dovolatele. Poté rozvádí skutkovou podstatu přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že zásah do spoluvlastnických podílů poškozených byl podřazen pod kategorií vlastnictví nebytového prostoru. Státní zástupkyně uvádí, že pokud dovolatel poukazuje na výklad právního pojmu nebytový prostor, tak je důležité, že předmětný vinný sklep splňuje podmínku, že nemá charakter bytu a že se ani nejedná o příslušenství k bytu. Podle státní zástupkyně vinný sklep lze naopak podřadit pod demonstrativní výčet prostor, jako jsou provozní místnosti, haly, prodejny, části veřejně přístupných prostor, prostory určeny k provozování umělecké činnosti apod., kterým byla poskytována od roku 2007 trestněprávní ochrana vlastníků či oprávněných uživatelů podle ustanovení § 249a odst. 2 tr. zákona bez ohledu na způsob užívání, při respektu k užívání k jinému účelu než bydlení.

10. Pokud z hlediska časového vymezení skutku spadal počátek zásahu do spoluvlastnického práva poškozených do doby účinnosti , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, tak se z tohoto zákona lex specialis podávalo, co se rozumí pojmem nebytový prostor, když odkazuje na výslovné znění tohoto ustanovení, který příkladmo uvádí výčet nebytových prostor, když současně toto ustanovení vylučuje, aby za nebytový prostor bylo považováno příslušenství k bytu.

11. Z pohledu namítané rekodifikace s účinností od 1. 1. 2014 připouští, že není pochyb o tom, že tento zákon zrušil , o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Ve vztahu k argumentaci obviněného uvádí, že jak , tak upravuje nájemní vztah k nebytovým prostorám, ať již slouží k podnikání či nikoliv, aniž by řešily vlastnický či spoluvlastnický podíl k nebytovým prostorám. Za důležité považuje, že ani nová právní úprava nepřinesla žádnou změnu z hlediska, co se rozumí nebytovým prostorem.

12. Následně státní zástupkyně dospívá k závěru, že spoluvlastnický podíl k vinnému sklepu odpovídá výkladu nebytového prostoru, tak jak je chápán komentářovým zněním a současně vychází ze speciální úpravy nájemního vztahu. Proto považuje právní závěry soudů nižších stupňů za správné, byť lze argumentaci soudu druhého stupně považovat za stručnější.

13. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiných rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

IV.Důvodnost dovolání

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. ). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm.

g)

tr. ř.

je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí

– s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu

– vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když namítá, že v případě vinného sklepa se nejedná o nebytové prostory. Dovolatel rozporuje výklad právního pojmu nebytový prostor, takže namítá nesprávné právní posouzení skutku.

20. Jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů uznaly obviněného vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se ho dopustí ten, kdo neoprávněně brání oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Oprávněnou osobou je především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň jeho uživatelem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. (N 182/20 SbNU 273)]. Jeho oprávnění věc užívat vyplývá z jeho vlastnického práva. Zde se ještě sluší poznamenat, že část jednání se měl obviněný dopustit za účinnosti tr. zákona č. 140/1961 Sb., (období od roku 2007 do 31. 12. 2009), přičemž v tomto období by bylo jeho jednání postižitelné podle § 249a odst. 2 tr. zákona, když se v podstatě jednalo o stejnou právní úpravu jako podle tr. zákoníku. V předmětné věci mělo dojít ke skutku tím, že obviněný měl neoprávněně bránit zbývajícím spoluvlastníkům a zároveň oprávněným uživatelům v užívání vinného sklepa, tedy měl bránit oprávněným osobám v užívání nebytového prostoru. Dovolatel, jak již bylo naznačeno, zpochybňuje naplnění znaku nebytového prostoru.

21. V předmětné věci jde o výklad právního pojmu nebytový prostor, když obviněný odkazuje na právní úpravu obsaženou v platném od 1. 1. 2014, přičemž následně dovozuje, že v případě vinného sklepa se nejedná o nebytový prostor, který by podléhal ochraně podle tr. zákoníku. Při řešení naznačeného problému považuje především Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že platný do 31. 12. 2013 (viz ) výslovně neupravoval, co se rozumí nebytovými prostory. Vlastní výklad tohoto právního pojmu do účinnosti nového obsahoval , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a to v souvislosti s nájmem a podnájmem nebytových prostor. Konkrétně se jednalo o ustanovení tohoto zákona, podle kterého se za nebytové prostory pro účely tohoto zákona považovaly a) místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení, a jimiž jsou zejména prostory určené k provozování výroby, obchodu, služeb, výzkumu, administrativní činnosti, umělecké, výchovné a vzdělávací činnosti, dále archivy, garáže, skladové prostory a části veřejně přístupných prostorů budov; nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, prádelny, sušárny, kočárkárny a půdy, b) byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. Z tohoto ustanovení vyplývalo, že co se rozumí nebytovými prostory, když tyto prostory byly uvedeny příkladmo – viz pojem zejména, když ovšem toto ustanovení zároveň taxativně stanovilo, co se nebytovými prostory nerozumí. Přestože se citovaný zákon vztahoval k nájmu a podnájmu nebytových prostor, byla definice obsažená v tohoto zákona použitelná obecně při výkladu pojmu nebytový prostor, neboť je nepochybné, že pod pojem nebytové prostory bylo možno zahrnout i jiné prostory, než které byly v tomto ustanovení výslovně vyjmenovány a které samy o sobě nemusely sloužit primárně k provozu podnikatelské činnosti a zároveň nesloužily k uspokojování potřeby bydlení, ale sloužily k uspokojování jiných potřeb jako např. k provozování určitých zálib. Jinak řečeno, nebytové prostory, které požívaly ochrany podle tr. zákoníku byly nejen prostory, které si oprávněný uživatel pronajmul za účelem podnikání, ale i jiné prostory, které nebyly určeny k uspokojování potřeby bydlení a zároveň nesloužily k podnikání, ale vlastníkovi či uživateli sloužily k uspokojování jeho jiných potřeb, jako např. využívání volného času, realizaci různých koníčků, ale i pracovnímu využití apod. Podle povahy věci se mohlo jednat např. právě o vinný sklep či dílnu, kterou může oprávněný uživatel užívat na základě souhlasu vlastníka, aniž by měli uzavřenou nájemní smlouvu a sloužila k podnikatelské činnosti, může se jednat o různé skladové prostory, ateliér apod.

22. Od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový , který zrušil , o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Nájem prostor sloužících k podnikání upravuje až 2307 . Podle tohoto zákona se ustanovení tohoto pododdílu vztahují na nájem prostoru nebo místnosti, je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v tomto prostoru nebo v této místnosti a slouží-li pak prostor nebo místnost alespoň převážně k podnikání, bez ohledu na to, zda je účel nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen (dále jen „prostor sloužící k podnikání“). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem prostoru sloužícího k podnikání obecná ustanovení o nájmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jedná-li se o nájem prostoru nebo místnosti, jehož účelem není ani bydlení, ani provozování podnikatelské činnosti ve smyslu odstavce 1, použijí se obecná ustanovení o nájmu. Ustanovení o obecném nájmu se tedy posuzují podle až 2234 , s tím, že bude na stranách, aby si konkrétní podmínky ujednaly ve smlouvě. Z pohledu této nové právní úpravy je ovšem třeba uvést, že odst. 2 nepředstavuje nějakou novou kategorii prostor, který by nebylo možno považovat za nebytové prostory. Jedná se toliko o upřesnění toho, podle jakých ustanovení se bude posuzovat nájem dalších nebytových prostor, které neslouží k provozování podnikatelské činnosti, ale ani k uspokojování potřeby bydlení (v takovém případě by bylo nutno použít ustanovení o nájmu a podnájmu bytu). Lze proto uzavřít, že ani úprava podle občanského zákona platná od 1. 1. 2014 neměla na význam na výklad pojmu nebytové prostory.

23. Nad rámec tohoto závěru je také nezbytné zdůraznit, že v dané věci nešlo o pronájem či podnájem nebytových prostor, neboť poškození neměli předmětnou část vinného sklepa v pronájmu či podnájmu, nýbrž byli spoluvlastníci uvedeného sklepa spolu s obviněným, když tento vztah vznikl před 1. 1. 2014. Na tento právní vztah je třeba aplikovat platný do 31. 12. 2013, neboť k vzniku spoluvlastnictví došlo před 1. 1. 2014. Jednalo se o , ve znění účinném do 31. 12. 2013. Při formulaci tohoto závěru je třeba poukázat na nyní platný ( , jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014), konkrétně na ustanovení , podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Z ustanovení účinného od 1. 1. 2014 je zřejmé, že právní vztahy týkající se spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem se řídí platným do 31. 12. 2013 ( , platným do 31. 12. 2013).

24. Podle platného do 31. 12. 2013 (nyní ), může věc být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. V případě obviněného a poškozených se jedná o ideální spoluvlastníky. Ideální podíl nevyjadřuje určitou reálnou část věci, která náleží spoluvlastníku, ale pouze míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci; mezi spoluvlastníky není rozdělena věc, ale právo. Každému spoluvlastníku tedy náleží určitý spoluvlastnický podíl; ten však vyjadřuje pouze míru účasti na právech a povinnostech, a proto se také vyjadřuje zlomkem či procentem, nikoliv oddělením reálné části věci. Ideální podílové spoluvlastnictví lze charakterizovat jako případ, kdy „věc ještě nerozdělená“ náleží „současně několika osobám“. Podle platném do 31. 12. 2013 (nyní ) podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle platného do 31. 12. 2013 (nyní ) je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Oprávnění věc užívat spočívá zejména v tom, že vlastník sám či prostřednictvím jiných osob užívá předmět svého vlastnictví k účelu, ke kterému se tato věc obvykle užívá. Věc požívat znamená, že vlastník věci je oprávněn brát z této věci plody a užitky.

25. Pokud tedy obviněný znemožnil poškozeným, jako oprávněným spoluvlastníkům, předmětný vinný sklep dlouhodobě jakýmkoliv způsobem užívat (od roku 2007 do 14. 10. 2019), tak zasáhl do jejich ústavně zaručených práv. Konkrétně do y, podle

něhož má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Jinak řečeno z y vyplývá, že každý vlastník, tedy i spoluvlastník, má právo svůj majetek držet, užívat, požívat a disponovat s ním, je oprávněn vzdát se své věci, opustit ji, spotřebovat ji nebo ji zničit. Jeho vlastnictví působí vůči všem ostatním, kteří se musí zdržet neodůvodněných zásahů do něj. Spoluvlastník pak musí realizovat výkon svého vlastnického práva tak, aby mohl věc ve spoluvlastnictví řádně užívat i další spoluvlastník. Takto obviněný nepostupoval, když svým faktickým postupem znemožnil poškozeným dlouhodobě užívání předmětného vinného sklepa.

26. Na závěr ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou, zda se v dané věci jednalo o nebytové prostory, zabývaly (viz bod 43. rozsudku soudu prvního stupně, bod 4. usnesení soudu druhého stupně), byť lze skutečně připustit, že zejména úvahy soudu druhého stupně jsou jistým způsobem stručnější. Tento jistý nedostatek ovšem nemá za následek, že by rozhodnutí soudu druhého stupně nemohlo obstát, když na obě rozhodnutí, tedy jak soudu prvního stupně, tak i druhého stupně, je nutno pohlížet jako na jeden celek. Navíc námitka nedostatečného odůvodnění nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.

27. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

28. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,

„jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“.

Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož

„V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“

.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 1. 2021

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu