Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
B28FA7B9BB74EFE9C12586B4001881AE.html
HTML · 16.95 KB
No categories available
30 Cdo 11/2021
30 Cdo 11/2021-147
USNESENÍ
J. K.
České republice
-
Ministerstvu spravedlnosti
, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 48 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 28/2017 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. 51 Co 319/2020 -137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 2. 6. 2020, č. j. 17 C 28/2017 -114, a to jednak ve výroku I, podle kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 48 562 Kč s příslušenstvím, jednak ve výroku III o nákladech řízení (výrok I napadeného rozsudku). Současně odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř. “, odmítl jako nepřípustné.
Žalobce se v řízení před soudem prvního stupně domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 4 C 339/2011 , přičemž požadoval zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně výše zmíněným rozsudkem tomuto žalobnímu požadavku vyhověl pouze zčásti, když vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 48 562 Kč s příslušenstvím, zatímco ve vztahu ke zbývající části předmětu řízení představované částkou 101 438 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Odvolání proti tomuto rozsudku následně podala pouze žalovaná, která tak zpochybnila jeho vyhovující výrok o věci samé. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tedy odvoláním žalobce napaden nebyl. V době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu byl tudíž předmět odvolacího řízení představován částkou 48 562 Kč s příslušenstvím.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli § 153 odst. 2 a § 212 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , pročež odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud však zároveň konstatoval, že tento závěr neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází.
Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odvolací soud může změnit (nebo zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví shora vyslovená zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).
V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, však žalobce v posuzovaném případě proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně podaným odvoláním nebrojil, v důsledku čehož byl předmět odvolacího řízení následně omezen pouze na částku 48 562 Kč s příslušenstvím. Nevyužil-li žalobce svého procesního práva podat odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, čímž dal v souladu s dispoziční zásadou současně najevo, že o vyšší finanční zadostiučinění, než jaké mu soud prvního stupně přiznal, nadále v řízení neusiluje, pak z toho plynoucí logický závěr o vázanosti odvolacího soudu takto aktualizovaným žalobním požadavkem nerovnost účastníků řízení, kterou žalobce v podaném dovolání namítá, nezakládá. Nejvyšší soud tudíž neshledává, na rozdíl od žalobce, žádný důvod, pro který by se mohl od své dosavadní judikatury nyní odchýlit.
Dovolání proti rozsudku, v jehož vydání odvolací řízení vyústilo, tedy není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. Není-li dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , pak v souladu s tímto ustanovením nelze jeho přípustnost dovozovat ani z § 237 o. s. ř. o. s. ř. , jak dovolatel v podaném dovolání činí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák předseda senátu