Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3610/2020

33 Cdo 3610/2020-147

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce R. Z., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Skotnicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Hlavní třída 15, proti žalované E. Z., bytem XY, zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 53, o 460.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2020, č. j. -101, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. -50, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. 9. 2019, č. j. -89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 460.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu v části týkající se zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 98.631,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce s žalovanou uzavřeli dne 31. 7. 2014 smlouvu o zápůjčce částky 460.000,- Kč a téhož dne v souladu s pokynem žalované (vydlužitelky) uvedenou částku zaslal žalobce (zapůjčitel) na bankovní účet jejího bratra. Splatnost zápůjčky nebyla dohodnuta. Soud prvního stupně uzavřel, že není-li čas plnění sjednán, pak podle , (dále jen „o. z.“) může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu. Toto ustanovení je ve vztahu ke smlouvě o zápůjčce modifikováno ustanovením o. z., podle něhož není-li okamžik vrácení zápůjčky sjednán, je povinnost vydlužitele vázána na moment vypovězení smlouvy o zápůjčce. Zapůjčitel tak jednostranným právním jednáním - výpovědí – vyvolal zánik práv a povinností ze smlouvy a založil povinnost vydlužitele vrátit předmět zápůjčky. Podpůrně výpovědní doba činí šest týdnů pro případ, že nebyla výslovně dohodnuta jiná. Žalobce vypověděl smlouvu výpovědí datovanou dnem 3. 5. 2018, která se do sféry dispozice žalované dostala nejpozději 21. 5. 2018.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2020, č. j. -101, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (zamítavý výrok nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci) tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze znění § 619 odst. 1 o. z., podle něhož počátek běhu promlčecí lhůty připadá na den, kdy mohl žalobce právo na vrácení zápůjčky poprvé uplatnit u soudu, akcentoval, že do poměrů nyní projednávané věci dopadá ustanovení § 2393 odst. 1 o. z. Dotčené ustanovení umožňuje zapůjčiteli po výpovědi smlouvy požadovat po vydlužiteli po uplynutí doby 6 týdnů vrácení zapůjčených peněz. Žalobce jako zapůjčitel se tak mohl poprvé od poskytnutí zápůjčky (31. 7. 2014) uzavřené bez dohodnuté splatnosti, domáhat výpovědí vrácení předmětu zápůjčky dne 12. 9. 2014, neboť dne 11. 9. 2014 by uplynula výpovědní doba 6 týdnů běžící od 31. 7. 2014, kdy nejdříve mohl žalobce doručit žalované výpověď smlouvy. Při respektu k rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se sice k výkladu promlčení práva na vrácení plnění poskytnutého podle smlouvy o půjčce podle , , představované jeho rozsudky ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. , či usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. , v nichž Nejvyšší soud odkázal na rozsudek publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) jako R 28/1984, odvolací soud uzavřel, že není-li doba splnění dluhu dohodnuta, začíná promlčecí lhůta běžet dnem následujícím poté, co dluh vznikl. Může-li věřitel (v tomto případě žalobce) vyvolat splatnost dluhu sám (výpovědí podle o. z.), pak může toto své právo i vykonat. V takovém případě je první objektivní možnost vykonání tohoto práva dána okamžikem, kdy mohl nejdříve o splatnost dluhu požádat. Pro počátek běhu promlčecí lhůty tak nemůže být rozhodující den, kdy žalobce požádal žalovanou o vrácení peněz, jelikož takto by mohl odkládat zesplatnění zápůjčky do nekonečna, což jistě není v souladu s požadavkem právní jistoty smluvních stran. V poměrech nyní souzené věci to znamená, že dnem 12. 9. 2014 začala ve smyslu o. z. běžet tříletá promlčecí lhůta ( o. z.), která uplynula 12. 9. 2017, žalobce svůj požadavek uplatnil u soudu žalobou až dne 17. 9. 2018, přičemž žalovaná vznesla námitku promlčení, a tak nebylo možno v souladu s ustanoveními a o. z. pro promlčení žalobě vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť podle jeho přesvědčení rozsudek odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, neboť dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ a současně dodává, že „soudem řešená otázka počátku běhu promlčecí doby v případě uzavření smlouvy o zápůjčce na dobu neurčitou má být posouzena jinak.“

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „ “ (srov. čl. II bod 2 ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení (či jeho části).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní ( ), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. ). Žalobce předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v nevymezil.

Ohlašuje sice, že jeho dovolání je přípustné ve smyslu , neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která již podle jeho přesvědčení byla dovolacím soudem vyřešena, a v nyní souzené věci má být posouzena opětovně, ale jinak. V rámci vymezení předpokladů přípustnosti však (posuzováno podle celého obsahu dovolání - ) žádnou takovou dříve dovolacím soudem vyřešenou právní otázku neindividualizuje, tj. neuvádí, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle jeho mínění) dovolací soud odchýlit. Je-li v dovolání zmiňován jediný rozsudek dovolacího soudu (ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. ), pak nikoli v souvislosti s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž pouze proto, že dovolatel má za to, že rozsudek odvolacího soudu odporuje ochraně dobré víry a právní jistoty věřitele smlouvy o zápůjčce sjednané na dobu neurčitou, což neplatí o tomtéž na straně dlužníka, jelikož ten bude ve svém právním postavení po vypovězení smlouvy vždy vědět, kdy dojde ke splatnosti celého dluhu a že tento okamžik závisí jen na vůli věřitele.

Požadavek dovolatele, aby dovolací soud vyřešil jinak právní otázku počátku běhu promlčecí lhůty, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu , neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. , které je dostupné veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolatel pomíjí, že na řešení otázky, zda námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, navíc ve vztahu k této otázce nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu

Nutno akcentovat, že není úkolem dovolacího soudu, aby z odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí záviselo, a ve smyslu s jejich řešením spojoval úvahu o tom, že jde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené, avšak jejich řešení je potřebné revidovat.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (porušení principů koncentrace řízení), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Posuzováno podle obsahu dovolání ( ) žalobce shora uvedenému požadavku a nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle věty první , neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. ).

Mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání žalobce, se sluší jako obiter dictum poznamenat, že v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož není-li dohodnuta splatnost dluhu (vrácení zápůjčky), může zapůjčitel vypovědět smlouvu o zápůjčce již v den následující po dni vzniku takového právního poměru. Pro počátek běhu promlčecí lhůty podle § 619 odst. 1 o. z. je v takovém případě rozhodující den, ve kterém by uplynula výpovědní doba.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2021

JUDr. Václav Duda předseda senátu