Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1871/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 270/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. -46 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2014 se stěžovatel bránil proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud toto usnesení ve vztahu ke stěžovateli zrušil.

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2014 č. j. -46 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), dovolání stěžovatele jako obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. , jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012 sp. zn. zrušen ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel jako obžalovaný odsuzuje podle § 161 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (s účinností od 1. 1. 2010 nahrazen , ), k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 let.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012 byl stěžovatel uznán vinným, že počátkem roku 2006 v úmyslu získat informace o údajném trestním řízení vedeném proti JUDr. Miloši Červenkovi zkontaktoval utajeného svědka ve smyslu § 55 odst. 2 tr. řádu, který mu byl představen jako pověřený policista z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu schopný požadované informace zjistit a současně ovlivnit prověřování ve prospěch uvedené osoby, přičemž stěžovatel pověřenému policistovi nabídl úplatek ve výši 500 000 Kč za opatření části spisového materiálu a případné další částky v případě další spolupráce; o tomto svém jednání uvedenou osobu průběžně informoval. Následně dne 9. 3. 2006 stěžovatel policistovi předal částku 500 000 Kč za část spisového materiálu a současně mu nabídl částku 2 500 000 Kč a další prostředky až do výše 7 000 000 Kč za ukončení prověřování ve prospěch JUDr. Miloše Červenky a jeho firem, přičemž získaný spisový materiál této osobě rovněž téhož dne předal. Obvodní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Současně zprostil JUDr. Miloše Červenku obžaloby z téhož trestného činu, spáchaného ve formě návodu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.

4. V předcházejícím řízení byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. -51 zrušen původní rozsudek Městského soudu v Praze v dané věci ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. , kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012 zrušen v celém rozsahu a městským soudem bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby. Nejvyšší soud současně přikázal městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení řady základních práv a svobod, zejména pak , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele napadaným usnesením ze dne 26. 2. 2014, jakož i předcházejícím usnesením ze dne 3. 4. 2013, jímž extenzivně zasáhl do skutkového posouzení věci, konkrétně otázky, kdo inicioval zaplacení úplatku. Podle stěžovatele není závěr o vině v souladu s provedenými důkazy, zejména pak nahrávkami odposlechů a svědeckými výpověďmi; v řízení byly opomenuty stěžejní důkazy přepisy nahrávek rozhovorů mezi stěžovatelem a policistou z února 2006. V daném případě se jednalo o nezákonné vyprovokování trestného činu; stěžovatel toliko akceptoval nabídky policisty na přijetí úplatku, sám však takové jednání neinicioval. K jeho odsouzení mimoto došlo výlučně na základě výpovědí utajených svědků, které ovšem nebyly podpořeny dalšími důkazy. Řízení před obecnými soudy se vyznačovalo nepřiměřenou délkou řízení, když trvalo cca 8 let; řízení mělo být zastaveno z důvodu průtahů.

II. Posouzení ústavní stížnosti

6. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Pokud by Ústavní soud projednávané ústavní stížnosti vyhověl, dopustil by se nepřípustné ingerence do rozhodovací pravomoci obecných soudů v trestních věcech. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá opakovaně přehodnocovat provádění dokazování ze strany obecných soudy, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. V této souvislosti lze poukázat na nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že "není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy ( , ústav. ), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( ústav. )." Totožná východiska Ústavní soud aplikoval např. též v usnesení ze dne 29. 10. 2013

sp. zn.

, usnesení ze dne 18. 3. 2014

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 22. 1. 2015

sp. zn.

.

10. Nejvyšší soud nevykročil z ústavních mezí své rozhodovací činnosti, pokud v usnesení ze dne 3. 4. 2013 vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a v souladu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) zjištěný skutkový stav právně kvalifikoval odlišně od Městského soudu v Praze, jehož rozsudek ze dne 12. 9. 2012 proto zrušil. Nejvyšší soud vycházeje z dokazování provedeného soudy nižších stupňů a na základě vlastní obsáhlé a srozumitelné úvahy dospěl k právnímu posouzení skutku, podle něhož se v daném případě nemohlo jednat o nezákonné vyprovokování trestného činu (policejní provokaci), neboť iniciativa při jednání, jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu podplácení, vycházela jednoznačně ze strany stěžovatele a nikoli ze strany policejních orgánů. Takový právní závěr nelze hodnotit jako extenzivní zásah do skutkového posouzení věci.

11. Nejvyšší soud nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele ani co do závěru o vině ve vztahu k důkazům provedeným před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud se i touto námitkou výslovně zabýval, přičemž v usnesení ze dne 26. 2. 2014 neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor mezi důkazy provedenými před soudy nižších stupňů a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Ústavnímu soudu nepřísluší přistupovat k opakovanému hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, jak požaduje stěžovatel. Obecnými soudy byl přitom mj. výslovně hodnocen i obsah odposlechů mezi stěžovatelem a policistou z února 2006. Vedle výpovědí tzv. utajených svědků ve smyslu § 55 odst. 2 tr. řádu pak obecné soudy vycházely rovněž ze značného množství dalších důkazů, a to zejména ve formě listinných důkazů a výpovědí dalších (neutajených) svědků.

12. Ústavní soud neshledal překročení ústavního rámce činnosti obecných soudů ani v otázce délky řízení. Rovněž touto otázkou se Nejvyšší soud v napadeném usnesení obsáhle zabýval, a to i ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu, mj. nálezu ze dne 6. 9. 2006

sp. zn.

(N 157/42 SbNU 287), přičemž dospěl k závěru, který je třeba hodnotit jako ústavně plně konformní, totiž že délka trestního řízení byla v daném případě dána objektivními okolnostmi. V této souvislosti lze poukázat na to, že k délce řízení přispěla i kasace původního (zprošťujícího) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013.

13. Jak na to navíc poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení ze dne 26. 2. 2014, k délce řízení bylo přihlédnuto rovněž v (opakovaném) řízení před odvolacím soudem, který ji promítl do uloženého trestu, jenž z tohoto důvodu rozsudkem ze dne 13. 8. 2013 zmírnil jak ve výměře trestu odnětí svobody, tak i co do délky zkušební doby [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010

sp. zn.

(N 19/56 SbNU 185), a ze dne 12. 4. 2007

sp. zn.

(N 65/45 SbNU 83)].

III. Závěr

14. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu