Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3370/2020

21 Cdo 3370/2020-263

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. V., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavou Zlatníkovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Československé armády č. 1676/86, proti žalovanéVinotéka Vinofol s. r. o. se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Francouzská č. 375/41, IČO 27681424, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 940/23, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2020 č. j. -243, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020 č. j. -243 není přípustné podle ustanovení , neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř nemohou založit námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li, že odvolací soud „jednotlivá skutková zjištění zcela chybně vyhodnotil, vytrhl z kontextu a přiřadil jim jiný význam“, že odvolací soud nijak „nehodnotil“ skutečnost, že „žalobkyně odmítla podepsat, s ní předjednanou, dohodu o ukončení pracovního poměru a zavinila následnou situaci“, že „závěr soudu o tom, že žalovaná nebyla připravena přidělovat žalobkyni práci dle pracovní smlouvy a tuto okolnost řešila tím, že žalobkyni nařídila čerpání dovolené“, provedené důkazy „rozhodně neprokazovaly“, že „závěr soudu o tom, že žalované nevznikla ani žádná škoda, neboť na pozici žalobkyně pracovala na dobu určitou E. H., je zcela v rozporu s elementární logikou“, a že soudy „postupovaly s libovůlí“, neboť „opakovaně porušily ust. , když provedeným důkazům přikládaly různou vážnost, důkazy ve prospěch žalobkyně nekriticky přejímaly, opačné důkazy vyhodnotily v rozporu s jejich obsahem či je nehodnotily vůbec“) a předkládá-li vlastní verzi skutkového stavu (že „žalobkyně, která chtěla dohodou ukončit pracovní poměr, před jejím podpisem náhle změnila stanovisko a nedala žalovanému jinou možnost¨, než žalobkyni „přidělit dovolenou“, a proto „jednání žalobkyně bylo nepředvídatelné, neseriózní“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; pomíjí přitom, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. ). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

I když v tomto směru dovolatelka žádnou právní otázku nevymezila (dovolací soud je podle ustanovení věty první při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán důvodem vymezeným v dovolání), je závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nepřítomností v zaměstnání ve dnech 19. 5. 2015 až 1. 6. 2015 neporušila „povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které lze za porušení povinnosti zaměstnance považovat jednání zaměstnance, který nenastoupí do zaměstnání, aniž by mu zaměstnavatel určil čerpání dovolené, resp. nemá souhlas zaměstnavatele s čerpáním dovolené (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 1968 sp. zn. , uveřejněný pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969). Přípustnost dovolání podle ustanovení zde nemůže založit dovolatelkou vymezená otázka „zda je vůbec možné čerpat zaměstnancem více dovolené, než zákon nebo zaměstnavatel umožní“, neboť na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, vycházel-li odvolací soud současně ze zjištění, že „žalovaná nebyla připravena žalobkyni přidělovat práci dle pracovní smlouvy“ (její pracovní místo bylo „obsazeno“, jestliže na něm pracovala zaměstnankyně E. H.), tedy z existence jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. , uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. , v nichž byl vysloven právní závěr, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení (s účinností od 1. 1. 2007 srov. ustanovení ) jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. , podle kterého přestal-li zaměstnanec konat práci pro zaměstnavatele, protože mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením [s účinností od 1. 1. 2007 srov. ustanovení ] přestal přidělovat práci, může vyzvat zaměstnavatele k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném.

Odvolací soud – rozhodl-li o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru – vyšel na prvním místě ze závěru o tom, že „žádné své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci žalobkyně neporušila“. Úvahy o intenzitě porušení pracovních povinností spočívajícím v neomluveném zameškání práce uvedl jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), napadené rozhodnutí proto na nich nespočívá a ani uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení nezakládá.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 1. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu