Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1652/2020

30 Cdo 1652/2020-606

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobkyně I. P.,narozené dne XY, bytem XY, právně zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČ: 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 6 828 038,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. -509, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. -572, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. prosince 2019, č. j. -572, zastavil řízení o odvolání žalované do vyhovujícího výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2018, č. j. -509 (dále jen „rozsudek soudu I. stupně“), o věci samé ohledně částky 5 644 371 Kč se zákonným příslušenstvím od 4. 4. 2008 do 30. 6. 2013 (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně zákonných úroků z prodlení od 1. 7. 2013 do zaplacení změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ročně z částky 5 644 371 Kč ve výši 7,05 % od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8, 75 % od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % od 1. 7. 2019 do 11. 12. 2019 a dále od 12. 12. 2019 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. o věci samé a ve výrocích III. o nákladech řízení a IV. a V. o nákladech řízení státu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (výrok III.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 ), dále jen " ".

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením Žalovaná v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení , aniž by pro jednotlivý dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. potvrdil, že „[k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ) ]“.

Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil, že: „(…) novelizace ( , který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)‘ (viz důvodová zpráva k ). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl předsedou senátu ( ), neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovanou odstraněny ( a ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ve spojení s a a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, aby nahradila náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (viz a násl., vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 1. 2021

JUDr. František Ištvánek předseda senátu