Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 311/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. -64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž byl společně se dvěma dalšími obžalovanými uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle , 3 , za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a na základě odvolání podaného státní zástupkyní mu byl navíc uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu pěti let. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle d (dále jen " ") a a y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy svá rozhodnutí založily na skutkovém stavu, který byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poukazuje na to, že provedenými důkazy bylo bezpečně prokázáno pouze to, že společně s dalším obžalovaným doprovodil poškozeného do banky a byl přítomen výběru z vkladní knížky. Naopak podle jeho názoru nebylo žádným způsobem prokázáno, že by osobně s poškozeným jednal, popř. že by znal obsah dohody mezi poškozeným a dalším ze spoluobžalovaných, který jednání s poškozeným vedl. Stěžovatel dále namítá, že podle závěru znalce poškozený v době činu nebyl způsobilý k právním úkonům, takže nemohl jednat v omylu, a jednání stěžovatele proto nemohlo být posuzováno jako trestný čin podvodu. Za nepřípustné považuje stěžovatel úvahy trestních soudů poukazující na shodný modus operandi stíhaného skutku a činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen v minulosti. Stěžovatel konečně brojí i proti uloženému trestu zákazu pobytu, který považuje za nepřiměřený.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše popsané námitky stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. Ústavní soud v takových případech již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti ( y) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem těchto soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález

sp. zn.

).

K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení

sp. zn.

a předchozí judikaturu tam citovanou).

Z napadených rozhodnutí trestních soudů je jasně patrné, že prostřednictvím kamerového záznamu bylo prokázáno, že stěžovatel společně s dalším spoluobžalovaným poškozeného přivezl a doprovodil do dvou poboček banky za účelem vyzvednutí vysokých peněžních částek (celkem 229 000,- Kč). Protože trestný čin podvodu byl spáchán ve spolupachatelství s třetím spoluobžalovaným, není rozhodné, zda se stěžovatel podílel na vlastním podvodném jednání, tj. uvedení poškozeného v omyl, ale postačuje, že se podílel na naplnění dalších znaků skutkové podstaty, tj. obohacení a způsobení škody.

Trestní soudy úmysl stěžovatele podílet se na spáchání podvodu dovodily jednak z celkového způsobu spáchání činu a jednak na základě toho, že stěžovatel již v minulosti byl odsouzen za trestný čin podvodu spáchaný prakticky totožným způsobem. Tuto úvahu založenou na shodném modu operandi lze považovat za logickou a přijatelnou (srov. usnesení

sp. zn.

).

Odmítnout je třeba rovněž námitku stěžovatele, že špatné duševní zdraví poškozeného vylučovalo jeho jednání v omylu, takže nemohlo dojít k naplnění znaků trestného činu podvodu. Duševní porucha na straně obviněného přispěla k jeho chybnému úsudku, nemohla však vyloučit jeho vůli jako takovou. Přijetí uvedeného argumentu stěžovatele by vedlo k absurdnímu důsledku, totiž že vážně duševně nemocného člověka nelze podvést.

Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti údajně nepřiměřenému uložení trestu zákazu pobytu, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanoveny a násl. , které však v projednávaném případě neshledal.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu