Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 688/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Veverky, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. -224, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), práva na ochranu vlastnictví ve smyslu y, práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti ve smyslu y a práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu y.

II.

2. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 8. 2012, č. j. -13, byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.816.249,86 Kč s příslušenstvím a jejím provedením byl pověřen JUDr. Zdeněk Zítka, soudní exekutor, Exekutorský úřad Plzeň - město.

3. V rámci předmětného exekučního řízení stěžovatel navrhl zastavení exekuce dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

4. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 6. 2013, č. j. -119, tak, že návrh na zastavení exekuce se zamítá.

5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo výrokem II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2013, č. j. -174, , potvrzeno. Odvolací soud k tomu uvedl, že skutečnost, že stěžovatel nesl neblahé důsledky krachu Union banky, a.s., v důsledku čehož se dostal do složité životní situace, ani to, že stěžovatel sám vychovává dvě nezletilé děti, není důvodem pro zastavení exekuce. Odvolací soud neshledal případným ani odkaz stěžovatele na dobré mravy, neboť dle názoru odvolacího soudu je v kompetenci pověřeného soudního exekutora rozhodnout o tom, jakým ze zákonem stanovených způsobů bude exekuce provedena, přičemž exekutor není oprávněn ani povinen přihlížet k situaci povinného, když jeho povinností je vymoci v souladu se zákonem vymáhanou pohledávku.

6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. -224, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, když stěžovatelem v dovolání nastíněná právní otázka již byla dovolacím soudem dříve vyřešena.

III.

7. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že jeho věc je třeba považovat za výjimečnou a zvláštního zřetele hodnou, neboť stěžovatel se již jednou dostal do složité životní situace, a to v důsledku úpadku Union banky, a.s., kdy přišel o své úspory a investice. Nyní je jeho majetek znovu postižen exekucí, přičemž stěžovatel v této skutečnosti spatřuje porušení zásady ne bis in idem. Dále uvedl, že v rámci předmětného exekučního řízení byl vydán mj. příkaz k prodeji nemovitosti, v níž stěžovatel bydlí spolu se svými dvěma nezletilými dětmi. Prodej této nemovitosti stěžovatel označil za nepřiměřeně tvrdý způsob provedení exekuce, neboť v jeho důsledku by stěžovatel a jeho děti ztratili střechu nad hlavou a zasažena by byla rovněž vazba stěžovatele k jeho domovu. Tento způsob provedení exekuce stěžovatel shledává nevhodným rovněž proto, že exekuce je prováděna také srážkami ze mzdy a přikázáním pohledávky, což stěžovatel považuje za záruku toho, že bude v budoucnu schopen (i bez prodeje předmětné nemovitosti) dostát svým závazkům vůči oprávněnému. Nejvyššímu soudu stěžovatel konečně vytkl též to, že tento se při posuzování přípustnosti dovolání nevypořádal se všemi jím nastíněnými otázkami. V této souvislosti stěžovatel odkázal na právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 10. 2014.

IV.

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

9. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů, které neshledaly, že by v předmětném exekučním řízení byl dán některý z důvodů pro zastavení exekuce tak, jak jsou tyto vymezeny ustanovením , a dále s názorem, že provedení exekuce prodejem nemovitosti, v níž stěžovatel bydlí spolu se svými nezletilými dětmi, není v rozporu s principem ochrany povinného. K právě uvedenému poznamenává Ústavní soud následující.

10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17).

11. Pochybení právě naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soudy všech stupňů se řádně vypořádaly se všemi stěžovatelem vznesenými argumenty, přičemž svá rozhodnutí též srozumitelným způsobem odůvodnily, dovolací soud nevyjímaje (odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

ze dne 1. 10. 2014 Ústavní soud v tomto kontextu nepovažuje na přiléhavý). Navíc, po důkladném seznámení se se spisovým materiálem vedeným Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. , Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce též přiléhavě zhodnotily.

12. Jde-li o námitku, že stěžovatel se nachází ve složité životní situaci, do níž se dostal v důsledku úpadku Union banky, a.s., kdy přišel o své úspory a investice, a nyní je jeho majetek podruhé stižen exekucí, v čemž stěžovatel spatřuje porušení zásady ne bis in idem, Ústavní soud uvádí, že porušení této zásady, jež nepřipouští dvojí rozhodnutí v téže věci, nelze spatřovat v tom, že stěžovatel se do nepříznivé životní situace, kdy přestal být schopen plnit své závazky vůči oprávněnému, dostal v důsledku úpadku jiného subjektu. O porušení této zásady by bylo možno hovořit pouze tehdy, pokud by pro tutéž pohledávku téhož oprávněného bylo vydáno vícero exekučních titulů, event. tehdy, pokud by k vymožení jediného exekučního titulu bylo na majetek stěžovatele nařízeno vícero výkonů rozhodnutí a splnění pohledávky oprávněného by tak po stěžovateli bylo vymáháno více než jednou. O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě zjevně nejedná.

13. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stran nepřípustnosti provedení exekuce prodejem nemovitosti, v níž stěžovatel bydlí spolu se svými dětmi. Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele v tom směru, že tento způsob provedení exekuce je přípustný pouze tehdy, pokud provedení exekuce jinými způsoby nepostačuje k uhrazení vymáhané pohledávky ( , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud nicméně s přihlédnutím k výši vymáhané pohledávky a dále k tvrzení samotného stěžovatele, kdy tento v řízení před obecnými soudy uvedl, že jeho příjmy nejsou vysoké (a tedy z pohledu Ústavního soudu nelze očekávat, že by pohledávku oprávněného bylo možno v dohledné době uspokojit srážkami ze mzdy stěžovatele), nemá za to, že by obecné soudy (či soudní exekutor) v nyní souzené věci postupovaly v rozporu s tímto pravidlem. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že nemovitost, jež má být v rámci exekučního řízení zpeněžena, slouží stěžovateli a jeho dětem k uspokojování jejich bytových potřeb. To proto, že jak již uvedl ve svém rozhodnutí dovolací soud, výkonem rozhodnutí (exekucí) lze nemovitost postihnout i v případě, že tato slouží k uspokojování bytových potřeb povinného a jeho dětí, když nemovitost by nebylo lze exekučně postihnout pouze tehdy, jestliže by takovou nemovitost bylo možno považovat za věc, kterou povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost, tj. například tehdy, jestliže by jedinečné stavebně technické uspořádání předmětné nemovitosti dané specifickým tělesným postižením povinného neumožňovalo jeho přestěhování do jiné - stejně nezařízené - nemovitosti. Skutečnosti takového charakteru však stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil, tím méně pak prokázal.

V.

14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu