Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1574/14

Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem, se sídlem v Plzni, Habrmannovo náměstí 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2013 sp. zn. a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2013 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 d (dále jen " ").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu předmětného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2013 sp. zn. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle , odst. 5 písm. b) , pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle , odst. 5 písm. a) spáchaného ve stadiu pokusu podle a pokračujícím zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné y podle , odst. 3 písm. c) spáchaného ve stadiu pokusu podle .

Uvedených zvlášť závažných zločinů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že prostřednictvím formuláře uveřejněného na webových stránkách kontaktoval společnost barra.cz, s. r. o., ve formulářích se označil jako věřitel a následně zprostředkoval uzavření čtyř smluv o úplatném postoupení pohledávek mezi postupitelkou Janou Janouškovou a společností barra.cz, s. r. o., za úplatu ve výši 70 % nominální hodnoty postoupené pohledávky a dále uzavřel smlouvu o postoupení vlastní pohledávky za v rozsudku jmenovanou třetí osobou, přičemž prokuristovi uvedené společnosti Janu Švarcovi předkládal nepravdivé rozhodčí nálezy a další y, mezi nimiž byly i padělané směnky, kterými osvědčoval pravost a vykonatelnost pohledávek, ač si musel být vědom, že uvedené dokumenty nejsou pravdivé a neodpovídají skutečnosti, přičemž společnost barra.cz, s. r. o. se následně neúspěšně domáhala provedení exekuce postoupených pohledávek. Sjednaná úplata za postoupení pohledávky, která měla činit celkem 11.309.200,- Kč, nebyla ani zčásti zaplacena.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2013 sp. zn. rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nové rozhodl tak, že výše popsané jednání již nekvalifikoval jako pokračující zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné y podle , odst. 3 písm. c) ve stadiu pokusu podle , a zmírnil kvalifikaci jednání na pokračující zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle , odst. 4 písm. b) . Stejně jako soud nalézací i odvolací soud uznal obviněného vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle , odst. 5 písm. a) spáchaného ve stadiu pokusu podle .

Za uvedené trestné činy a trestný čin podvodu podle , odst. 4 písm. d) , kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. srpna 2011 sp. zn. , byl stěžovatel odsouzen podle za použití k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let.

Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2014 č. j. -47, jako dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

III.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Domnívá se, že nalézací soud neměl použít jako důkaz v jeho neprospěch y, které byly zajištěny při domovní prohlídce, kterou v rozsudku sám označil za nezákonnou. Nalézací soud navíc podle stěžovatele vycházel z jiných listin, než které stěžovatel předal svědkovi Janu Švarcovi, prokuristovi společnosti barra.cz, s. r. o., a nebylo nikterak prokázáno, že by tyto y měly se stěžovatelem nějakou souvislost. Stěžovatel má za to, že rovněž nebylo prokázáno, že předmětné y jsou nepravé, neboť nebyl proveden znalecký posudek, který by doložil, že jde o padělky. Dále uvádí, že nalézací soud ani soud odvolací nepředvolaly stěžejního svědka Milana Wotavu, jehož výslech stěžovatel soudům navrhoval. Stěžovatel se neztotožňuje se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily důkazy, a vytýká jim, že hodnocení důkazů provedly hrubě v jeho neprospěch.

IV.

Podle požádal Ústavní soud o vyjádření Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Plzni. Soudy obou stupňů ve svých vyjádřeních pouze stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Pro své rozhodnutí si Ústavní soud rovněž vyžádal soudní spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. .

V.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu předmětného soudního spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Dle článku 83 y (dále jen " ") je Ústavní soud zvláštním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy vrcholem soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto není přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995

sp. zn.

, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999

sp. zn.

).

Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat důkazní postup orgánů činných v trestním řízení, nedosahuje-li tvrzené pochybení ústavněprávní roviny. Při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 y, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou obecné soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000

sp. zn.

, ze dne 23. 11. 2000

sp. zn.

či ze dne 19. 3. 2009

sp. zn.

). Skutková zjištění soudů rovněž nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

či usnesení ze dne 14. 1. 2004

sp. zn.

).

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že hodnocení samotného obsahu důkazů, jakož i jeho zákonnosti, je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.

Co do problematiky tzv. opomenutých důkazů ve své ustálené judikatuře Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy mají povinnost se vypořádat se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení, je však jen na jejich úvaze, zda navržené důkazy provedou či nikoliv, a to za předpokladu, že svoje rozhodnutí řádně odůvodní (např. nález ze dne 29. 11. 1996

sp. zn.

).

VI.

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec vymezený výše uvedenými zásadami a nedopustily se tak zásahu do základních práv stěžovatele.

K námitce stěžovatele stran použití důkazů získaných domovní prohlídkou, kterou sám prvostupňový soud ve svém rozsudku označil za nezákonnou, Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění svého rozsudku nalézací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že y zajištěné při uvedeném úkonu nemohou být a nebudou v trestním řízení použity jako důkaz. Nalézací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že při rozhodování o vině stěžovatele nepřihlížel k výsledkům domovní prohlídky, a své rozhodnutí opřel o listinné důkazy z jiných zdrojů, které byly opatřeny v souladu se zákonem. Šlo zejména o y vydané jednotlivými svědky i samotným obviněným, přičemž tyto důkazy nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě označil a řádně popsal své úvahy při jejich hodnocení.

Ústavní soud má za to, že se nalézací soud dostatečně vypořádal také s námitkami stěžovatele co do použitelnosti listinných důkazů, které vydal soudu svědek Jan Švarc. Obhajoba uplatněná stěžovatelem byla podle nalézacího soudu v tomto směru vyvrácena zejména výpovědí jmenovaného svědka, kterou nalézací soud hodnotil jako věrohodnou, a tento svůj závěr také ve svém rozsudku náležitě a zevrubně zdůvodnil.

Jde-li o námitky stěžovatele týkající se prokázání pravosti listinných důkazů, také těmito se obecné soudy náležitě zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž své hodnocení předmětných listin jako padělků opřely zejména o výpovědi svědků, ať už z řad poškozených či z řad osob na věci nezávislých. Při hodnocení pravosti listin přihlédly obecné soudy navíc k neobvyklému formátu a k okolnostem vyhotovení listin, které již samy o sobě vyvolávají podezření o jejich pravosti. Ústavní soud má za to, že v tomto směru provedly obecné soudy dostatečně důkladné dokazování, a lze se proto ztotožnit s názorem, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví nebyl pro rozhodnutí ve věci nezbytný. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, aniž by tím však nepřiměřeně zasáhly do práv stěžovatele.

Ústavní soud se konečně neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že na straně obecných soudů došlo k opomenutí některých jím navrhovaných důkazů. Obecné soudy podrobně popsaly, z jakých důvodů nepřistoupily k předvolání svědka Milana Wotavy, po němž soud prvního stupně bezvýsledně pátral, přičemž soud odvolací následně označil jeho předvolání za nadbytečné. Také v této námitce Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily, přičemž přesvědčivě vyložily své úvahy, na jejichž základě dospěly ke svým skutkovým zjištěním i jejich právnímu hodnocení. Není úlohou Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k názoru, že postupem obecných soudů v projednávané věci nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu