Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
54141637ABD8D7A7C1258684001E0F18.html
HTML · 18.52 KB
No categories available
25 Cdo 3239/2019
25 Cdo 3239/2019-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: D. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Danielem Kováříkem, advokátem se sídlem Lidická 1875/40, 602 00 Brno, proti žalovanému: město Moravské Budějovice, IČO 00289931, se sídlem úřadu nám. Míru 31, 676 02 Moravské Budějovice, zastoupené JUDr. Stanislavem Juránkem, advokátem se sídlem Husova 800, 676 02 Moravské Budějovice, o 362 003 Kč, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, č. j. 17 Co 47/2019 -118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 17 Co 47/2019 -118, potvrdil rozsudek ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 C 118/2018 -92, jímž Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu na zaplacení 362 003 Kč (bolestné v částce 43 141 Kč, náhrada za ztrátu na výdělku v částce 307 343 Kč a náhrada nákladů léčení 11 519 Kč), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 8. 1. 2016 hrál žalobce hokej na zimním stadionu v Moravských Budějovicích, a když jej krátce po půlnoci (dne 9. 1. 2016) opouštěl, uklouzl a upadl před jeho vchodem na zledovatělém povrchu chodníku ve vlastnictví žalovaného, konkrétně v prostoru mezi vchodem a kovovou rohožkou, o jejíž vystouplý okraj se zarazil nohou a přisedl si ji. Následkem pádu utrpěl zranění levé dolní končetiny. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že není dána odpovědnost žalovaného za škodu podle občanského zákoníku , neboť mezi jejím vznikem a jednáním žalovaného není dána příčinná souvislost. S ohledem na místo a dobu vzniku úrazu žalovaný neporušil svou povinnost předcházet škodám, neboť po vlastníku chodníku přiléhajícího ke vstupu do budovy (zimního stadionu) nelze spravedlivě požadovat, aby zejména v pozdních nočních hodinách tato místa udržoval v naprosté čistotě. Odvolací soud dále uzavřel, že nešlo ani o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb. , o pozemních komunikacích, neboť ke vzniku námrazy došlo v místě vstupu do zimního stadionu v okolí rohožky, kde v důsledku čištění obuvi návštěvníky stadionu dochází ke zvýšenému nanášení sněhu a vzniku zmrazků, přičemž ve vlhkém prostředí (bezprostřední blízkost potoka) bylo v časných ranních hodinách možno námrazu důvodně očekávat, byť při příchodu žalobce na stadion tam nebyla. Nejednalo se tedy o takovou změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemohl žalobce předvídat při pohybu přizpůsobenému stavebnímu stavu chodníku a zejména povětrnostní situaci, která v daném místě a čase panovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že nesprávné právní posouzení spatřuje v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 (potažmo IV. ÚS 1156/16 ) a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 , ze kterých obsáhle cituje s tím, že soudy nehledaly rovnováhu mezi zaviněním žalobce a žalovaného a jednostranně, v rozporu s judikaturou, rozhodly, že žalovaný neměl možnost ani povinnost komunikaci včas ošetřit, a není proto odpovědný za způsobenou škodu. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. o. s. ř. , avšak není podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002 , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013 , nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 , publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nebylo-li žalobě vyhověno ve třech nárocích se samostatným skutkovým základem, a to nároku na bolestné v částce 43 141 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku částce 307 343 Kč a náhradu nákladů léčení v částce 11 519 Kč [k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. nepřihlíží], nepřevyšují, kromě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ; proto je dovolání proti rozhodnutí o nárocích na bolestné a náhradu nákladů léčení nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Těžiště dovolání žalobce spočívá v námitce, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15 . V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví, jež mu vznikla kvůli stavu chodníku, je třeba, aby soudy zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a v souvislosti s tím se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu, včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Současně je však nutno hodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. Jinak řečeno, o přiznání náhrady a její výši je třeba rozhodnout podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. V souladu s těmito závěry odvolací soud postupoval, neboť na základě zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), posuzoval jak jednání žalobce, tak i plnění povinností žalovaným. Závěru, že za situace, kdy v době příchodu žalobce na zimní stadion (kolem 22 hodiny) náledí nikde nebylo (napadaný sníh se přes den rozpouštěl) a nános sněhu a v pozdních nočních hodinách i námraza, na níž žalobce uklouzl a upadl, se hromadila pouze v okolí rohožky u vstupu v důsledku čištění obuvi návštěvníky stadionu, nelze dovodit porušení povinnosti žalovaným předcházet škodám a nejedná se o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb. , nelze tedy vytýkat rozpor s citovaným nálezem Ústavního soudu. Jestliže se námraza vytvořila v pozdních nočních hodinách na ojedinělém místě – pouze v okolí rohožky před vstupem (nešlo o ledovku či jinou obdobnou jednolitou vrstvu ledu), neporušil žalovaný neošetřením takového jednotlivého místa svou prevenční povinnost podle občanského zákoníku . Naproti tomu žalobce, který dotčené místo znal, mohl vytvoření námrazy (byť tam při jeho příchodu nebyla) před vchodem do stadionu v místě, kam se v důsledku čištění bot návštěvníky nanáší sníh, předpokládat a přizpůsobit tomu svou chůzi. I z tohoto důvodu není námraza v daném místě ani závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. , o pozemních komunikacích, neboť takovou závadou je jen závada, jejíž výskyt chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže předpokládat a účinně na ni reagovat (vedle odvolacím soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, 25 Cdo 1713/2008 , srov. rovněž např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011 , nebo ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014 ), což ohraničená a viditelná námraza, jíž navíc mohl v daném místě žalobce předpokládat, není.
Nepřiléhavý na danou věc je odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 , které je založeno na závěru, že porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za škodu je, jestliže vlastník zařadí mezi komunikace malého dopravního významu, u nichž neprovádí zimní údržbu, komunikaci, která do této kategorie nepatří. Toto rozhodnutí je tak založeno na zcela odlišných skutkových okolnostech než v projednávané věci.
Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu, proto dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné.
Proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. ].
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 , § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury zásadně presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012 , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013 , a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09 , či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13 ). Jelikož se v projednávané věci nejedná o problematiku, jež by představovala výjimku z této základní zásady (tzn. velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou apod.), bylo žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalobce v paušální výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu