Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2098/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., IČ: 495 51 655, se sídlem Pražská 264, 274 01 Slaný, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 5. 2014 č. j. -103, za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Kladně z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného a 4 ve spojení s d.

[2.] Stěžovatelka konkrétně Okresnímu soudu v Kladně vytýká, že odmítl provést jí navržené důkazy a že o jejích důkazních návrzích ani korektně nerozhodl (stěžovatelka navrhovala provést důkaz mj. i výslechem Jany Antonové, přičemž soud explicitně zamítl jako nadbytečné návrhy na vyslechnutí svědků Lazára, Alberta i Svobody); jinými slovy, Okresní soud v Kladně se dopustil pochybení označovaného v judikatuře Ústavního soudu jako "opomenutý důkaz".

[3.] Dále stěžovatelka namítá, že tvrzení obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož byl v řízení proveden důkaz spisem sp. zn. , je nepravdivé. Z protokolu o ústním jednání totiž údajně plyne, že takový důkaz proveden nebyl.

[4.] Konečně pak stěžovatelka - jež v řízení před Okresním soudem v Kladně vystupovala jako žalovaná - brojila proti skutečnosti, že žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatelky však náklady žalobkyně na právní zastoupení nebyly účelně vynaloženy.

[5.] Uvedené považuje stěžovatelka za významné zejména s ohledem na skutečnost, že se jednalo o tzv. bagatelní spor, v němž řízení probíhá toliko v jedné instanci a případná procesní pochybení nelze v řízení před obecnými soudy napravit.

[6.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[7.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[8.] Námitky, jež vedly stěžovatelku k závěru, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, se týkaly především provádění a hodnocení důkazů Okresním soudem v Kladně. Ústavní soud v této souvislosti nicméně připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu (srov. i ustanovení ) a polemika s jeho postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Judikoval přitom, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení, jejich zamítnutí řádně odůvodní a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)]. Výjimečná situace, v níž by Ústavní soud zejména byl nucen do procesu dokazování zasáhnout (a to bez provedení dokazování vlastního), může nastat tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález

sp. zn.

ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].

[9.] Jak ovšem Ústavní soud vyložil např. v nálezu

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), právo na spravedlivý proces, zaručené y, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze: "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. i nález

sp. zn.

ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají v projednávané věci relevanci či nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení (k tomu srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 3. 2015, odst. 21).

[10.] Ústavní soud přitakává stěžovatelce v tom smyslu, že způsob, jakým se Okresní soud v Kladně vypořádal s jejími důkazními návrhy, nebyl zcela bezchybný. V tomto ohledu lze zmínit zejména skutečnost, že soud zaměnil jméno svědkyně, jejíž výslech stěžovatelka navrhovala, za jména svědků, jejichž výslech byl požadován v jiné (skutkově prakticky totožné) věci. Na druhou stranu však - ve světle shora řečeného - toto pochybení nedosahuje ústavní intenzity a neučinilo řízení jako celek nespravedlivým. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž mimo jakoukoliv praktickou pochybnost plyne, že stěžovatelčiny důkazní návrhy byly odmítnuty proto, že relevantní skutkové okolnosti případu byly postaveny najisto v jiném řízení před týmž soudem. Tento postup Okresního soudu v Kladně (tj. postup spočívající v "převzetí" dokazování z jiné - právně a skutkově prakticky totožné - věci) přitom Ústavní soud akceptoval jako ústavně souladný v řízeních vedených o ústavních stížnostech stejné stěžovatelky pod

sp. zn.

či

. Např. v usnesení ze dne 15. 7. 2014,

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že: "skutečnost, že soud při rozhodování vyšel z dokazování provedeného v jiné, skutkově a i právně totožné věci, zároveň nelze vnímat jako porušení práva na zákonného soudce, nýbrž za legitimní postup vyjadřující zájem na efektivitě řízení; stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům právě v oné předchozí věci, a pakliže v ní byly určité skutkové okolnosti postaveny najisto, nelze mít ústavněprávních výhrad vůči tomu, že je soud akceptoval i ve věci pozdější."

[11.] Obdobné lze ostatně uvést i ve vztahu k námitce, podle níž vzdor tvrzení v odůvodnění napadeného rozsudku nebyl v řízení proveden důkaz spisem sp. zn. , resp. protokoly o výsleších svědků v tomto spisu obsaženými. K tomu Ústavní soud uvádí, že tato námitka je poněkud zavádějící. Jak totiž plyne z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. , při jednání před tímto soudem byl proveden důkaz čtením podstatných části rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 10. 2012 č. j. -154 (srov. vyžádaný spis, č. l. 80-81). Tento rozsudek přitom reprodukoval důkazy provedené v předmětném řízení a také obsahoval skutkové závěry, které na jejich základě Okresní soud v Kladně učinil (srov. vyžádaný spis, č. l. 64-68). Tento postup, v jehož rámci byl důkaz proveden samotným rozsudkem, v němž byl relevantní skutkový stav postaven najisto, proto Ústavní soud v daném kontextu nyní projednávané věci nepokládá za protiústavní.

[12.] Shora uvedené platí tím spíše, že se v daném případě jedná o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

obě dostupná na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení a další rozhodnutí v něm citovaná). V usnesení ze dne 25. 8. 2004

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že "již ve své dřívější rozhodovací praxi dal (...) najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání ( ), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci

sp. zn.

, obdobně další

sp. zn.

,

,

)."

[13.] Ústavní soud konečně neshledává protiústavním ani napadený náhradově nákladový výrok. Stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu [zejména nález

sp. zn.

ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)] totiž dopadala na situaci, v níž panoval jednak hrubý nepoměr mezi vymáhanou pohledávkou a náklady řízení (v citované věci např. cca. 8:1) a zároveň šlo o náklady nárokované společnostmi speciálně zřízenými k vymáhání bagatelních pohledávek. O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo. Nárok na náhradu nákladů řízení byl pouze mírně vyšší než pohledávka, k níž se vztahoval, a zejména se nejednalo o žádnou formu hromadného vymáhání pohledávek prostřednictvím předem připravených formulářů, nýbrž o běžný spor mezi dvěma subjekty soukromého práva. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani skutečnost, že se tento spor týkal velkého množství dílčích pohledávek vzniklých z podobného titulu.

[14.] Nad rámec uvedeného Ústavní soud opakuje, že obdobnými návrhy stěžovatelky se zabýval mj. již v řízeních vedených pod

sp. zn.

či

, přičemž ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Jak přitom plyne ze shora řečeného, neměl Ústavní soud důvod odchylovat se od svého dřívějšího postupu ani v této věci.

[15.] Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před Okresním soudem v Kladně, jehož výsledek stěžovatelka napadá, lze jako celek označit za spravedlivé a k porušení jejího práva na spravedlivý proces nedošlo v žádném z tvrzených aspektů. Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu