Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3951/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., t. č. ve Věznici a u pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 332/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014 č. j. -19, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2014 č. j. -114 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. června 2014 č. j. -86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. prosince 2014 a doplněné podáním ze dne 12. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to především právo na osobní svobodu podle a 6 d (dále jen " "), právo na ochranu zdraví podle y, právo na spravedlivý proces podle y a práva zakotvená v a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovateli bylo usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. října 2013 sp. zn, , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2013 sp. zn. , podle ustanovení , přeměněno ochranné sexuologické ústavní léčení, které mu bylo uloženo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. června 2008 sp. zn. , na zabezpečovací detenci.

3. Stěžovatel si podal žádost o přeměnu zabezpečovací detence na ochranné ústavní léčení. Městský soud v Brně usnesením ze dne 5. června 2014 č. j. -86 žádost stěžovatele podle ustanovení § 355 trestního řádu zamítl. Stěžovatel napadl toto usnesení stížností, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. července 2014 č. j. -114 podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 8. července 2014 [§ 140 odst. 1 písm. b), cc) trestního řádu]. Obě vydaná rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2014 č. j. -19 podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl jako nepřípustné, neboť Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 5. června 2014 č. j. -86 stěžovateli žádné ochranné opatření neukládal, nýbrž k jeho žádosti podle § 355 trestního řádu rozhodoval toliko o navrhované přeměně již založeného ochranného opatření. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2014 č. j. -114 nelze proto podle názoru Nejvyššího soudu považovat za rozhodnutí uvedené v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odůvodnění vydaných usnesení Městského soudu v Brně i Krajského soudu v Brně jsou vágní, nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýkal nekritické přejímání názorů, vyslovených jmenovaným soudním znalcem a vyslovených i v obsahu zprávy o výkonu zabezpečovací detence, vyžádanou soudem od detenčního u v Brně. Tento postup potvrzuje podle názoru stěžovatele, jeho pochybnosti o nepodjatosti autorů předmětné zprávy. Krajskému soudu pak stěžovatel vytýkal, že se v odůvodnění svého rozhodnutí kuse a nepřesvědčivě vypořádal se vznesenými námitkami stěžovatele směřujícími proti znaleckému posudku i proti podle tvrzení stěžovatele rozporuplným závěrům zprávy detenčního u v Brně. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel uvedl, že po zcela formálním odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost, se dovolací soud vůbec nezabýval přezkumem rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 trestního řádu, a to ani z hlediska respektování jeho základního práva garantovaného y. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod

sp. zn.

.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího podaná po lhůtě určené k jejímu podání.

7. Napadené usnesení Nejvyššího soudu může Ústavní soud přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010

sp. zn.

). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl jako nepřípustné, a Ústavní soud toto odůvodnění považuje za ústavně konformní a srozumitelné, a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Dovolací soud připomenul, že dovolání bylo zavedeno do trestního řádu novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2002, a bylo koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí. Proto byla současně striktně omezena přípustnost jeho podání pouze na ta pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé (§ 265a odst. 1 trestního řádu), která patří do okruhu uvedeného v § 265a odst. 2 trestního řádu. Jelikož ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) trestního řádu představuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Dovolací soud tak zcela v souladu se svojí ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí uvedené v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu.

9. Je nezpochybnitelné, že dovoláním (a následně ústavní stížností) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit pod ustanovení § 265a trestního řádu, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomu ani neklade ústavněprávně relevantní argumentaci. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci pak nelze než dovodit, že stěžovateli se porušení namítaných práv, ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu, doložit nezdařilo. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujícího soudu sám o sobě není způsobilý založit důvodnost projednávané ústavní stížnosti, pokud soudy postupovaly v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté y. Tak je tomu i v nyní projednávané věci.

10. Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatel napadá ústavní stížností výše uvedená rozhodnutí obou soudů po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ustanovení . Za situace, kdy podle závěru Nejvyššího soudu dovolání nebylo přípustné, je standardním závěrem Ústavního soudu, že dovolání nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného ustanovení ), a nepřichází zde ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu . Stěžovatel včasnost své ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu. Taková úvaha stěžovatele však není správná. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud nemohl než jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnout. Důsledkem tohoto postupu stěžovatele je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu, přičemž usnesení soudu prvního stupně, jak bylo uvedeno výše, nabylo právní moci dne 8. července 2014. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.

11. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti citoval.

12. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu