Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3085/2020

32 Cdo 3085/2020-309

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovaným 1) I. K., narozené XY a 2) R. K., narozenému XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o zaplacení částky 139 698,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 11. 2014, č. j. -152, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2015, č. j. -221, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, č. j. -152, částečně zastavil řízení o zaplacení úroku ve výši 6,45 % ročně z částky 139 698,70 Kč od 1. 5. 2012 do 31. 5. 2012 (výrok I.), uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 139 698,70 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 004,70 Kč, s ročním úrokem ve výši 6,45 % z částky 139 698,70 Kč od 1. 6. 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 139 698,70 Kč od 1. 5. 2012 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.), odmítl protinávrh žalovaných (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o protinávrhu žalovaných (výrok V.).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 2. 2015, č. j. -221, k odvolání všech účastníků řízení o odvolání žalované 1) proti výroku IV. a o odvolání žalovaného 2) proti výrokům I., IV. a V. zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 139 698,70 Kč od 1. 5. 2012 do 28. 5. 2012 zamítl, ve zbývajícím rozsahu výroku II. a ve výroku III. jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Výslovně proti rozhodnutím soudů obou stupňů podali žalovaní dovolání, majíce patrně za to, že soudy nižších stupňů se při řešení procesní otázky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále že jde o otázky hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Soudům nižších stupňů vytýkají nesprávné právní posouzení věci a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolání je podle ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje. proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení a (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Namítají-li dovolatelé, že odvolací soud posoudil otázku správnosti postupu při projednání a rozhodnutí věci soudem prvního stupně v nepřítomnosti žalovaných, kteří včas a důvodně požádali o odročení jednání, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, uplatňují zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení , jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. , nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení ), což v projednávané věci není naplněno (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. ).

Formulují-li dovolatelé otázku „zda lze veřejným návrhem, který je ze strany účastníka smlouvy akceptován, změnit existující konkrétní smlouvu“, která podle jejich názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že předmětný reklamní spot veřejným příslibem či veřejným návrhem nebyl, nadto reklamní spot byl zveřejněn jiným subjektem, nikoliv žalobkyní, a stalo se tak v době již existující smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky. Jednostranným úkonem účastníka nelze měnit podmínky již uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Mají-li dovolatelé konečně za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka „zda a případně jakou měrou je možné aplikovat ustanovení obecných zásad , (dále jen ‚o. z.‘) na smlouvu o úvěru uzavřenou podle obchodního zákoníku“, není možno jim přisvědčit, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s podrobnou argumentací vysvětlil, že přechodné ustanovení o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení až o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 10. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu