Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1629/2019

33 Cdo 1629/2019-200

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně I. H., bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalovanému J. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, o 870 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2018, č. j. -171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. -137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 870.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo uzavřeno dne 25. 6. 2005 a zaniklo rozvodem ke dni 23. 6. 2014. Zákonný rozsah společného jmění manželů nebyl za trvání manželství změněn. Za trvání manželství založili obchodní společnost G., která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 28. 5. 2010; jednateli společnosti byli žalobkyně a žalovaný každý s obchodním podílem ve výši 50 %. Dne 19. 8. 2013 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o převodu obchodního podílu v této společnosti, na základě které žalobkyně převedla svůj obchodní podíl ve společnosti na žalovaného, který se tak stal jediným společníkem a jednatelem společnosti. Následně dne 23. 8. 2013 tytéž smluvní strany uzavřely dohodu o vypořádání majetkových vztahů v souvislosti s rozvodem jejich manželství, podle které se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni 1.800.000 Kč v měsíčních splátkách po 30.000 Kč od září 2013, přičemž do ledna 2016 na tuto pohledávku žalobkyně nic nezaplatil. Soud prvního stupně posoudil dohodu jako platnou a nepřisvědčil námitce její relativní neplatnosti podle , (dále jen „obč. zák.“), vznesené žalovaným. Jeho tvrzení, že dohodu o majetkovém vypořádání manželů uzavřel v omylu, neboť nebyl dostatečně seznámen s ekonomickou situací společnosti G., vyhodnotil jako účelové, jelikož měl stejně jako žalobkyně přístup ke všem dokumentům společnosti, včetně účetních, měl stejnou pozici ve společnosti jako žalobkyně, a ve smlouvě ze dne 19. 8. 2013 o převodu obchodního podílu výslovně prohlásil, že je seznámen s majetkovými, hospodářskými a jinými poměry této společnosti. Proto má žalobkyně právo na zaplacení částky, kterou se jí zavázal zaplatit podle dohody ze dne 28. 3. 2013.

Ve vztahu ke kompenzační námitce žalovaného opřené o tvrzenou pohledávku společnosti G. na náhradu škody vůči žalobkyni, postoupenou žalovanému smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 7. 2015, soud prvního stupně uzavřel, že dokazováním nebylo zjištěno, že by společnosti G. vznikla v důsledku jakéhokoliv jednání žalobkyně škoda. Zdůraznil, že hospodaření uvedené společnosti bylo značně nepřehledné, neboť účastníci řízení nerozlišovali mezi prostředky na účtech společnosti a prostředky na účtech vedených na jméno žalovaného, finanční prostředky z účtu společnosti nesystematicky převáděli na soukromý účet žalovaného, popř. je vybírali v hotovosti, přičemž následně je dílem opět převáděli na účet společnosti a dílem je jinak použili v její prospěch, především formou úhrady závazků společnosti; tyto prostředky používali i k udržování vlastního majetku a k uspokojování svých běžných osobních potřeb. Nad rámec shora uvedeného závěru, který vedl soud k nepřihlédnutí k námitce započtení, dodal, že specifikace pohledávek v příloze smlouvy ze dne 2. 7. 2015 vůbec nekoresponduje se skutkovými tvrzeními v té části, v níž vymezil – jako procesní obranu – tvrzený nárok na náhradu škody vůči žalobkyni. Specifikace postoupené pohledávky v konečné verzi žalovaného (jeho podání ze dne 14. 9. 2017) vůbec neodpovídá specifikaci v příloze smlouvy ze dne 2. 7. 2015.

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 10. 2018, č. j. -171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný proti pohledávce žalobkyně vznesl námitku započtení z tvrzeného titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně, které jí mělo vzniknout systematickým vyváděním finančních prostředků ze společnosti G. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. , podle něhož z právního úkonu započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení a proti které pohledávce věřitele směřuje, zdůraznil, že žádné jeho podání ani projev u jednání (viz podání ze dne 29. 1. 2015, ze dne 10. 7. 2015, vyjádření u jednání ze dne 2. 5. 2016) nelze považovat za určitý právní úkon započtení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť má za to, že toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dílem nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a dílem je odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud projednal dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , dále opět jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Považuje-li dovolatel své dovolání za přípustné proto, že jej odvolací soud nepoučil podle o hrozícím neúspěchu v řízení a nevyzval ho k doplnění tvrzení a k označení důkazů proto, že „uplatnění pohledávek k započtení ve smyslu je neurčité,“ že neposoudil jeho námitku započtení jako vzájemný návrh podle , že v té souvislosti jej nepoučil podle o hrozícím neúspěchu v řízení a nevyzval ho k doplnění tvrzení a k označení důkazů z důvodu, že vzájemný návrh podle není určitý, nenapadá žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( věta druhá ); tento předpoklad však v dané věci naplněn není.

Ačkoliv dovolatel argumentuje tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od „rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, z nichž lze citovat zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. ,“ nevylíčil, od jakého řešení konkrétních právních otázek se v těchto rozhodnutích odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl ( ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Václav Duda předseda senátu