Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2443/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Plzeň, náměstí Republiky 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. -35, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2012 sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 10. 2011 č. j. -803 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností ze dne 9. 8. 2013 se stěžovatel bránil proti výše uvedeným usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Plzni a rozsudku Okresního soudu v Tachově a navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 5. 2013 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), dovolání stěžovatele jako obviněného proti rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu.

3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 8. 2012 zrušil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 10. 2011 a znovu rozhodl tak, že stěžovatel jako obžalovaný spolu s dalším obžalovaným L. D. jsou vinni, že v době konání základního parašutistického výcviku zakončeného seskokem padákem v době od 19. 10. 2007 do 20. 10. 2007 na letišti Aeroklubu Erpužice průběžně porušili své povinnosti vyplývající z postavení instruktorů základního parašutistického výcviku, stěžovatel dále i z funkce řídícího seskoku, dozorčího balení, dozorčího doskokové plochy a výsadkového průvodce, a to tím, že připustili nástup do letadla a provedení parašutistického seskoku T. N., přestože obžalovaný L. D. jako instruktor provedl nedostatečně a nikoli v předepsaném rozsahu její základní výcvik a řádné přezkoušení. Obžalovaní umožnili poškozené T. N. dne 20. 10. 2007 kolem 16:00 hod. nástup do letadla a její následný seskok, přičemž stěžovatel jako výsadkový průvodce v letadle porušil další povinnost tím, že poškozené povolil opustit letoun poté, co u ní v letadle došlo k podvléknutí výtažného lana pod pravou paží, v důsledku čehož došlo při opuštění letadla k přetočení poškozené z prvotní polohy čelem k zemi do polohy na zádech a aktivaci výtažného padáčku, k zamotání šňůr, nevytažení a nenaplnění hlavního padáku vzduchem a následně k volnému pádu poškozené, která při pádu neotevřela z důvodu nedostatečného výcviku a nedostatku zkušeností a za přispění akutní stresové reakce záložní padák. Došlo k nekontrolovanému pádu poškozené na zem bez otevření padáku, přičemž tato utrpěla mnohačetná zranění neslučitelná se životem a na místě dopadu na zem zemřela.

4. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel a další obžalovaný si takto počínali v rozporu se svými povinnostmi podle , o civilním letectví a o změně a doplnění , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, v tehdy účinném znění, a podle letového předpisu L 2 Ministerstva dopravy a směrnic V-PARA-1 a V-PARA-2. Stěžovatel a další obžalovaný tak jinému z nedbalosti způsobili smrt tím, že porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona, čímž spáchali trestný čin podle § 224 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, s účinností od 1. 1. 2010 nahrazen , , za který byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody ve výměře 22 měsíců; výkon trestu byl oběma podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 2 roků. Současně byl oběma uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce instruktora parašutismu na dobu 4 roků a byla jim uložena povinnost, aby na náhradě škody společně a nerozdílně zaplatili poškozeným N. N. a F. Ch., rodičům T. N., částku 29 079,50 Kč jako doložených nákladů pohřbu a řízení před notářem a dále každému z rodičů společně a nerozdílně částku 240 000 Kč jako náhradu za škodu usmrcením podle předpisů občanského práva. Se zbytkem nároku (vůči každému z obžalovaných uplatnili nárok na náhradu škody ve výši 480 000 Kč) byli rodiče odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byla zamítnuta odvolání rodičů proti rozsudku okresního soudu.

5. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 7. 10. 2011 uznal stěžovatele spolu s dalším obžalovaným vinnými ze spáchání uvedeného trestného činu a oba odsoudil k témuž trestu jako následně krajský soud s tím, že oběma uložil zákaz činnosti na dobu 6 roků; co do náhrady škody a odkazem rodičů na řízení ve věcech občanskoprávních rozhodl totožně jako následně krajský soud.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 10. 2011 se stěžovatel již v minulosti bránil ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2012. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2013

sp. zn.

; ústavní stížnost byla shledána nepřípustnou, neboť byla podána souběžně s dovoláním proti napadeným rozsudkům; jednalo se tak o ústavní stížnost předčasnou, neboť stěžovatel nevyčkal na posouzení věci Nejvyšším soudem (k němuž došlo následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, které bylo vedle ostatních rozhodnutí napadeno projednávanou ústavní stížností).

7. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") v trestním řízení a napadenými rozhodnutími. Vyjádřil přesvědčení, že obecnými soudy tvrzené skutečnosti nevyplývají z provedených důkazů, tyto důkazy netvoří logickou řadu a nebyly vysvětleny rozpory mezi nimi; nedošlo k řádnému hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu v souladu s a 6 tr. řádu. Stěžovatel poukázal na věta první y a vyslovil názor, že orgány činné v trestním řízení v daném případě překročily zákonem vymezený legitimní prostor, a zasáhly tak rovněž do osobní svobody stěžovatele, jak je garantována y. Rozhodnutí obecných soudů vykazují nedostatečnou důkazní podloženost výroku o vině, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

II.

Posouzení ústavní stížnosti

8. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

9. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Pokud by Ústavní soud projednávané ústavní stížnosti vyhověl, dopustil by se nepřípustné ingerence do rozhodovací pravomoci obecných soudů v trestních věcech. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá opakovaně přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. V této souvislosti lze poukázat na nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že "není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy ( , ústav. ), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d ( ústav. )." Totožná východiska Ústavní soud aplikoval např. též v usnesení ze dne 29. 10. 2013

sp. zn.

, usnesení ze dne 18. 3. 2014

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 22. 1. 2015

sp. zn.

.

12. Obecné soudy, zejména pak odvolací a dovolací soud, se v projednávané věci podrobně vypořádaly s otázkou hodnocení provedených důkazů, přičemž v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu řádně uvážily veškeré okolnosti případu a v souladu s odst. 5 téhož ustanovení zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí.

13. Věnovaly dostatečnou pozornost stěžovatelem v průběhu řízení opakovaně uplatňovaným námitkám poukazujícím na rozpory mezi provedenými důkazy, zejména mezi znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Oldřichem Součkem a dalšími důkazy. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 15. 5. 2013 takový rozpor neshledal (s. 11 usnesení, druhý odstavec shora) a konstatoval, že se zcela ztotožňuje se závěry učiněnými soudy nižších stupňů, neboť tyto "jsou plně v souladu s provedeným dokazováním, které bylo i náležitě, pokud jde o důkazní výsledky, zhodnoceno ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu" (s. 15 usnesení, první odstavec shora). Věnoval značnou pozornost rovněž důkazní podloženosti výroku o vině, resp. důkazním návrhům stěžovatele a dalšího obžalovaného učiněným nad rámec provedeného dokazování, které byly odvolacím soudem zamítnuty. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že "s ohledem na značné množství opatřených důkazů v této trestní věci, kdy i sám odvolací soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování ve veřejném zasedání, je možné dospět k závěru, že další obhajobou navrhované důkazy je již třeba podřadit pod kategorii nadbytečných důkazů" (s. 8 usnesení, první odstavec zdola). S takto provedeným hodnocením věci se ztotožňuje i Ústavní soud.

14. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ani v ústavní stížností napadených rozhodnutích pochybení, která by překračovala ústavní rámec trestního řízení a jimiž by došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle a y či k zásahu do stěžovatelovy osobní svobody, jak je garantována y.

III.

Závěr

15. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu