Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
87710.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 3450/14
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Vorlíčka, zastoupeného Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem Krhanická 7, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2014, č. j. 21 C 178/2005 -687, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2014, č. j. 21 C 178/2005 -708, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobo d. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v řízení o žalobě, podané stěžovatelem proti žalované České pojišťovně, a. s., o zaplacení částky 8.940.639 Kč, ustanovil společnost Activities, a. s. jako znalce z oboru stavebnictví, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 120.000 Kč.
[2.] Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh dosavadního řízení a namítá, že obvodní soud porušil zásadu rovnosti stran, a to způsobem, jakým v minulosti rozhodoval o zálohách na náklady důkazu (vždy tak totiž činil k tíži stěžovatele), a dále tím, že po dobu delší než 5 let neučinil nic ve vztahu k zajištění důkazu u protistrany. Stěžovatel má za to, že postup obvodního soudu je - mimo jiné - v rozporu s ustanovením § 141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), podle něhož - zjednodušeně řečeno - by zálohu měl složit ten účastník řízení, jenž důkaz navrhl nebo pokud jej nařídil soud ke skutečnostem takovýmto účastníkem řízení uváděným, anebo pokud jej soud nařídil v zájmu takového účastníka; stěžovatel přitom v ústavní stížnosti poukazuje na situace, kdy jednotlivé posudky byly minimálně ve prospěch obou stran. Stěžovatel se domáhá rovněž odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení.
[3.] Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a v tomto směru shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
[4.] Ústavní soud dále konstatuje, že usnesením ze dne 22. 2. 2000,
sp. zn. IV. ÚS 12/2000
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), byla ústavní stížnost (rovněž brojící proti usnesení obvodního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení) odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu . To z důvodu, že stěžovatel "dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje... I když proti napadenému usnesení není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že usnesení o přibrání znalce takového zásahu samo o sobě schopné není. V daném případě stěžovatel bude mít po vydání rozsudku k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se ústavní stížností na Ústavní soud. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobo d důsledně řídí principem subsidiarity." Z podobných důvodů byla odmítnuta jako nepřípustná ústavní stížnost (proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení) též usnesením ze dne 1. 9. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1486/09
. Z této rozhodovací praxe Ústavního soudu by tak mohl vyplynout apriorní závěr o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu .
[5.] Současně je však třeba uvést, že Ústavní soud v některých jiných případech hodnotil podání takové ústavní stížnosti jinak. V usnesení ze dne 29. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 292/05
, byla např. ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná, a to s odůvodněním, že napadenými rozhodnutími krajského soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, protože tato rozhodnutí ani nebyla způsobilá nezvratitelnou újmu na právech stěžovatele přivodit (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 38, r. 2005, str. 587). Se stejným odůvodněním (a odkazem na citované usnesení
sp. zn. III. ÚS 292/05
) byla též senátem odmítnuta např. ústavní stížnost (proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení) jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 13. 9. 2012
sp. zn. III. ÚS 2962/12
.
[6.] Ústavní soud proto v nyní projednávaném případě neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem, jak by se mohlo nabízet s odkazem na výše uvedenou část rozhodovací praxe Ústavního soudu a především její rozhodovací důvody (řízení je teprve v prvním stupni a stěžovateli je tak dána možnost chránit svá práva a zájmy v průběhu pokračujícího řízení o věci samé, včetně řízení odvolacího, takže by se uplatnil názor o předčasnosti ústavní stížnosti). Dalším důvodem, proč Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v senátu, je okolnost, že usnesení
sp. zn. III. ÚS 292/05
bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Smyslem publikace usnesení ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu je přitom dát najevo navenek (mj. potenciálním stěžovatelům), jaká je rozhodovací praxe Ústavního soudu, tedy chránit právní jistotu.
[7.] Ústavní soud tedy posoudil obsah ústavní stížnosti, nicméně ve shodě s citovanou prejudikaturou dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Pro tento závěr totiž svědčí jeho dosavadní ustálená rozhodovací praxe, na jejíž důvody nyní pro stručnost odkazuje (srov. citovaná usnesení výše; dále viz např. usnesení ze dne 9. 1. 2014,
sp. zn. III. ÚS 3133/13
).
[8.] Ústavní soud totiž již dříve judikoval [srov. k tomu v širších souvislostech výše citované usnesení
sp. zn. III. ÚS 292/05
], že rozhodnutí týkající se nákladů na provedení důkazů jsou rozhodnutími nemeritorní povahy, kdy jejich vydáním nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod). Mohlo by se tak stát až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení. O povinnosti k náhradě nákladů řízení přitom rozhoduje soud zpravidla až v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by proto mohlo být na újmu práv stěžovatele.
[9.] Obdobným způsobem lze hodnotit i situaci, kdy by z důvodu nesložení předmětné zálohy nebyl soudem důkaz vůbec proveden. V takovémto případě, připustí-li Ústavní soud myšlenkovou zkratku, že neprovedení konkrétního důkazu je bez dalšího způsobilé ovlivnit výsledek meritorního rozhodnutí soudu, má stěžovatel v rámci dalšího řízení možnost bránit se proti nastalým důsledkům opravnými prostředky danými mu pro eventuální přezkum věci samé. Stejně tak Ústavní soud nemůže obvodnímu soudu určovat, které konkrétní listin y má při hodnocení věci vážit a od koho si je má vyžadovat.
[10.] Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by uložení povinnosti stěžovateli zaplatit na náklady důkazu znaleckým posudkem zálohu, porušilo již v této fázi řízení jeho základní práva (svobody).
[11.] Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Za této situace Ústavní soud pro nadbytečnost již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neefektivní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu