Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1992/2020

24 Cdo 1992/2020-273

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o., se sídlem v Praze, Olivova č. 948/6, IČO 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalovanému J. F., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 11/127, o relativní neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2019, č. j. -240, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2019, č. j. -240, podle ustanovení odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení ,

a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Namítal-li dále žalovaný, že v projednávané věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS tím, že soudy obou stupňů zákonu odpovídajícím způsobem neodůvodnily písemná vyhotovení svých rozhodnutí, když z odůvodnění nejsou patrné konkrétní důvody, které vedly k vyřčeným právním závěrům (aniž by dovolatel blíže specifikoval, zda tuto námitku vztahuje k některým konkrétním, nebo ke všem právním závěrům odvolacího soudu), nelze této výhradě přisvědčit. Jak plyne z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud jednak odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a přisvědčil tomu, že jsou splněny atributy odpůrčí žaloby – existence vymahatelné pohledávky věřitele, zkracující právní jednání (v daném případě ve prospěch osoby blízké), splnění lhůty pro uplatnění práva, a že žalovaný neunesl důkazní břemeno o tom, že zkracující úmysl dlužníka nemohl i při vynaložení náležité pečlivosti poznat. Odvolací soud reagoval i na odvolací námitky žalovaného - ohledně konverze dokumentů dokládajících aktivní legitimaci žalované uvedl, že konkrétní pochybnosti o pravosti nevznikly a že důkazním prostředkem mohou být i elektronické dokumenty, ohledně námitky plnění mravního závazku konstatoval, že plnění dlužníka musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům. Za relevantní považovaly soudy výši pohledávky věřitele, a nikoli argument dovolatele, že výše dluhu by byla nižší, kdyby v exekučním řízení bylo postupováno jinak. Zjevně nepodložená nejsou ani skutková zjištění, ostatně ohledně tvrzené absence zkracujícího úmyslu dlužníka lze uvést, že prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ). Dovolací soud proto neshledává, že by odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí bylo stiženo takovými deficity, které by byly dle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že dovolací soud bezodkladně rozhodl o dovolání, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 9. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu