Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 539/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. -36, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 č. j. -81, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 31. 1. 2012 č. j. KUZL/28459/2011, č. j. KUZL/64374/2011, č. j. KUZL/64373/2011, č. j. KUZL/42691/2011, a č. j. KUZL/28458/2011, a rozhodnutí Městského úřadu Kroměříž ze dne 6. 4. 2011 č. j. MeUKM/015976/FIN/geavr/2, č. j. MeUKM/015976/FIN/geavr/1, ze dne 17. 8. 2011 č. j. MeUKM/056783/FIN/geavr/2, č. j. MeUKM/056783/FIN/geavr/1, a ze dne 31. 5. 2011 č. j. MeUKM/037643/FIN/geavr/1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení , 4, , , a y, a , , 5, a d (dále jen " ") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Městský úřad Kroměříž ústavní stížností napadenými rozhodnutími zamítl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj v částkách 489 Kč, 45 000 Kč, 64 075 Kč, 15 000 Kč a 46 338 Kč.

K odvolání stěžovatelky Krajský úřad Zlínského kraje též napadenými rozhodnutími tato rozhodnutí změnil v jejich výrokové části toliko terminologicky tak, že žádosti "se nevyhovuje".

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. -81 zamítl žalobu, již proti rozhodnutím žalovaného Krajského úřadu Zlínského kraje stěžovatelka podala; též její kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl, a to rozsudkem ze dne 19. 12. 2014 č. j. -36.

Rozhodné důvody, na nichž správní orgány i soudy založily svá rozhodnutí, jsou stěžovatelce známy, pročež znovu reprodukovat je netřeba.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vnímá usnesení Ústavního soudu vydaná v jiných jejích obdobných věcech, avšak i když se i tato ústavní stížnost týká shodné věci - vrácení přeplatku na místním poplatku - jsou skutkové i právní okolnosti dané věci odlišné. Odlišnost přitom spatřuje v tom, že nyní v podané žalobě včas uplatnila námitku ohledně povinnosti správce daně vydat platební výměr na místní poplatek, přičemž správní soudy, které se jí zabývaly, dospěly k závěrům, které nejsou akceptovatelné a jež jsou v rozporu s principem zapovídajícím rozhodovací libovůli. Nejvyššímu správnímu soudu v této souvislosti též vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (názorem, že v řízení o přeplatku je možné přezkoumat i samotnou hmotně právní povinnost k placení místního poplatku), aniž předložil věc rozšířenému senátu ve smyslu Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že za situace, kdy jí nebyla poplatková povinnost řádně vyměřena platebními výměry (když konkludentní vyměření poplatku možné není), jsou rozhodnutí o nevrácení přeplatku rozhodnutími nicotnými. Konečně polemizuje s Nejvyšším správním soudem i ohledně povinnosti platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí, resp. za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, a setrvává v názoru, že právní důvod pro jeho placení dán není.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud (usneseními

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další) již dříve odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu .

Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí, týkající se hmotněprávní povinnosti k úhradě místního poplatku, se uplatní i v dané věci; totéž platí i ohledně oponentury stěžovatelky proti postupu správního orgánu, nevyhověl-li jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (nevydal požadované platební výměry), a z toho dovozované nicotnosti jeho rozhodnutí (o nevrácení přeplatku).

K tvrzení stěžovatelky, že "stávající skutkové a právní okolnosti" jsou v této věci "poněkud odlišné" oproti okolnostem, na nichž Ústavní soud založil rozhodnutí v jejích obdobných právních věcech (viz výše), je namístě připomenout, že Ústavnímu soudu přísluší z ústavněprávního rozměru zhodnotit, zda řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další).

To se logicky uplatní i v této věci, jestliže stěžovatelka svojí námitkou oponuje postupu správního orgánu, jenž nevyhověl jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (a následně kritizuje správní soudy, že správní rozhodnutí z tohoto důvodu nezrušily, resp. že přezkoumaly samu hmotně právní povinnost k placení poplatku), ponechávajíc přitom stranou, že otázku interpretace a aplikace § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích formou kasační námitky sama předestřela, jakož i - a to především - pomíjejíc skutečnost, že jí vskutku hmotněprávní povinnost k úhradě místního poplatku svědčila, což Ústavní soud ve stěžovatelce známých rozhodnutích dříve vyslovil, a to opakovaně.

Aniž by se proto Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti postupu Nejvyššího správního soudu, pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - ani v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu