Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2540/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Martiny Třešňákové, zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení , , a d (dále jen " ") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. zamítl (pro opožděnost) návrh, jímž se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze bytového družstva BD U SILA (dále jen "družstvo"), kterým členská schůze potvrdila rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva (výrok I.), a současně určil, že stěžovatelka je nadále členkou družstva (výrok II.). K odvolání družstva Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením toto rozhodnutí změnil ve výroku II. tak, že návrh stěžovatelky na určení, že je nadále členkou družstva, zamítl. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením zčásti odmítl (co do nákladového výroku) jako nepřípustné a zčásti zamítl jako nedůvodné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti - vedle námitek artikulovaných již v dovolání, které není nutné zde rekapitulovat - především namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěrům, jež jsou "zcela v rozporu s jeho rozhodovací praxí." Dovolání totiž podala s vědomím závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , avšak dovolací soud se tímto "ustáleným a publikovaným právním názorem" neřídil, aproboval odvolacím soudem přijaté rozhodnutí, odvolávající se na rozhodnutí jiné (sp. zn. ), a "vůbec nezabýval meritem věci, a zcela nedostatečně, a proto ve svém důsledku nesprávně, zkoumal uplatněný dovolací důvod". Jelikož považuje i nadále rozhodnutí členské schůze o jejím vyloučení z družstva za absolutně neplatné (mj. proto, že odporuje dobrým mravům a představuje obcházení zákona), je podle jejího názoru namístě, aby napadené rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou , provedenou , bylo jeho ustanovení doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává povýtce v pokračující polemice s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, jež - s výjimkou pouhé citace dovolávaných ustanovení y - jakkoli nepřechází do ústavněprávní roviny; s níže uvedenou výjimkou toliko zpochybňuje věcnou správnost napadených rozhodnutí, resp. pro ně určujících právních názorů, což však referenčním kritériem pro posouzení ústavní stížnosti není (viz výše).

Ani námitka, že Nejvyšší soud rozhodoval v rozporu se svým předchozím, dříve publikovaným rozhodnutím (sp. zn. ), neobstojí; stěžovatelkou citovaná právní věta tohoto judikátu do posuzované věci nedopadá, neboť odkazované rozhodnutí bylo vydáno ve zcela jiném typu řízení, a naopak názory, vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. , a , jichž se Nejvyšší soud dovolával, jsou zde k užití zjevně přiléhavě.

Odvolací i dovolací soud proto rozhodovaly - ve vztahu k dosavadní rozhodovací praxi - očividně konzistentně.

Ani z pohledu podústavního nelze mít proti výsledu sporu evidentní námitky.

Nepodala-li stěžovatelka včasný návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze žalovaného družstva o jejím vyloučení (přičemž s tímto závěrem v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje), je namístě souhlasit se závěrem obecných soudů, že pak (v jiném řízení než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné) se zásadně nemůže úspěšně domáhat určení, že naopak členkou tohoto družstva nadále je, což pro výsledek stěžovatelčina sporu bylo určující (v podrobnostech - zejména co do rozsahu soudního přezkumu - postačí odkázat na odůvodnění usnesení dovolacího soudu).

Hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, jak bylo výše předznačeno, je tím odůvodněné; podle ustanovení ji proto Ústavní soud bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 12. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu