Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3733/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu stěžovatele Ing. Františka Čermáka, právně zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Krakovská 7, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. , a proti usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 14. 10. 2013, č. j. 103 Ex 38436/11-216, za účasti Krajského soudu v Brně a JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem

č. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, zakotveného v d, a principu ukládání povinností pouze na základě zákona a v jeho mezích, zakotveného

v odst. 4d.

V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, jehož se stěžovatel účastnil jako povinný.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011, č. j. -36, byla na majetek stěžovatele a dalších dvou povinných nařízena exekuce k vymožení vykonatelné pohledávky oprávněné společnosti KCP Invest, a.s., IČ: 26682907, se sídlem Táborská 29, Praha 4, ve výši 4 313 296,- Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Tomáš Vrána, soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov. Soudní exekutor v tomto řízení vydal dne 2. 2. 2012 exekuční příkaz, č. j. 103 Ex 38436/11-76, jímž nařídil exekuci srážkami ze mzdy stěžovatele. Vedle toho měla být exekuce provedena přikázáním jiné peněžité pohledávky, prodejem movitých věcí a zřízením exekutorského zástavního práva. Dne 11. 2. 2013 a 12. 2. 2013 byly soudním exekutorem vydány další exekuční příkazy, č. j. 103 Ex 38436/11-169 a 103 Ex 38436/11-172, kterými byla nařízena exekuce přikázáním pohledávek z účtů manželky stěžovatele. Následně dne 18. 2. 2013 a 13. 3. 2013 byly vydány exekuční příkazy, č. j. 103 Ex 38436/11-174 a 103 Ex 38436/11-183, postihující další peněžní účet manželky stěžovatele a rovněž její důchod. Manželka stěžovatele dne

6. 3. 2013 podala podle ustanovení návrh na vyloučení majetku z exekuce, neboť tvrdila, že jednak společné jmění manželů bylo zúženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 11. 2010, č. j. -26, jednak se v řízení vymáhá výlučný závazek stěžovatele, k němuž se zavázal bez jejího vědomí či souhlasu. Dne 5. 4. 2013 manželka stěžovatele podle podala rovněž návrh na částečné zastavení exekuce. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2013, č. j. -179, byla exekuce v rozsahu návrhu manželky stěžovatele zastavena, přičemž následně došlo i ke zrušení uvedených exekučních příkazů.

Dne 9. 10. 2013 byl soudnímu exekutorovi doručen návrh oprávněného na zastavení exekuce proti stěžovateli. Usnesením ze dne 14. 10. 2013, č. j. 103 Ex 38436/11-216, soudní exekutor podle , exekuci proti stěžovateli zastavil.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž zejména uvedl, že návrh oprávněného na zastavení exekuce je nutno považovat za zneužití práva, neboť jeho cílem bylo způsobit stěžovateli újmu.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. , bylo odvolání stěžovatele odmítnuto. Odvolací soud v odůvodnění konstatoval, že napadeným usnesením nebyla stěžovateli způsobena újma, neboť exekuční řízení bylo vůči němu zastaveno. K tomu dodal, že v souzené věci není ani založena subjektivní přípustnost odvolání, neboť odvolací soud nemá možnost a ani není v jeho kompetenci řešit tzv. širší uspořádání vztahů účastníků a jakýmkoliv způsobem zasahovat do práva oprávněného činit dispoziční úkon.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom dispozičních práv oprávněného v exekučním řízení, nicméně v nyní projednávané věci navržení zastavení exekuce vnímá jako zneužití práva. Tvrdí, že cílem tohoto procesního úkonu bylo způsobit mu újmu. Z dosavadního průběhu exekuce postižením majetkových práv povinného je totiž zřejmé, že stěžovatel povinnosti řádně plnil a nebylo tudíž možné neočekávat postupné uhrazení vymáhané pohledávky. Účelovost podání návrhu na zastavení exekuce stěžovatel spatřuje jednak v tom, že zastavení exekuce bylo navrženo pouze vůči němu (nikoliv tedy vůči dalším povinným), jednak v tom, že předmětné exekuční řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti novely exekučního řádu provedené , V tomto řízení tak neexistovala zákonná možnost postihu majetku manžela povinného. Stěžovatel se domnívá, že uvedeným postupem si oprávněný pouze zajistil možnost zahájení nového exekučního řízení, v němž by již bylo postižení majetku jeho manželky možné.

Pochybení Krajského soudu v Brně mělo rovněž spočívat v tom, že se předmětnou věcí dostatečně nezabýval, nezohlednil celkový skutkový stav a rovněž nedodržel požadavek řádného, logického a srozumitelného odůvodnění.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

III.

Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími a obsahem exekučního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle

d je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

Podstatou ústavní stížnosti je domnění stěžovatele, že oprávněný v exekučním řízení postupoval účelově, kdy si zneužitím práva učinit dispoziční úkon zajistil možnost vedení exekuce za příznivějších podmínek, konkrétně s připuštěním postižení majetku manželky stěžovatele. Tento argument však Ústavní soud nemůže uznat. Exekuční řízení je ovládání dispozičním principem, jež se v něm uplatňuje daleko šířeji než v řízení nalézacím. Je-li výlučným právem oprávněného disponovat exekučním řízením i jeho předmětem, je nutno mezi tato práva řadit nejen možnost úvodní iniciace, nýbrž rovněž zastavení dalšího pokračování exekučního řízení. Jinými slovy, exekuci nelze provést tehdy, pokud to přímo nevyplývá z vůle oprávněného. Dojde-li proto k podání návrhu na zastavení exekuce ze strany oprávněného, je podle jedinou možností soudního exekutora, resp. civilního soudu, dalšímu vedení exekuce zamezit, a to právě jejím zastavením. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí procesního, nikoliv meritorního, charakteru, není oprávněnému bráněno iniciovat exekuci novou. Pokud však k této situaci dojde, je nutno na straně oprávněného zohledňovat účelnost (nikoliv však účelovost) takového postupu např. uložením povinnosti náhrady nákladů povinnému účastníkovi. S ohledem na tento stav právní úpravy nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že postupem soudního exekutora ani Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv či svobod stěžovatele.

Ústavní soud dále připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality

a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje

k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

IV.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu