Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2685/14

Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Borovičkové, zastoupené JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, AK se sídlem Kolín IV, Sladkovského 13, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2014 č. j. -143 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 11. 2013 č. j. -88, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 14. 7. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 26 399 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

U Okresního soudu v Ústí nad Orlicí probíhal pod sp. zn. občanskoprávní spor mezi žalobci Josefem Bergmanem, Mgr. Evou Šmídovou a Zdeňkem Faltou a stěžovatelkou jako žalovanou.

Žalobci jako vlastníci bytových jednotek v domě čp. X v kat. území K. se žalobou domáhali po stěžovatelce jako další vlastnici bytové jednotky zaplacení nákladů spojených se správou domu a pozemku za období od prosince 2009 do září 2013 v úhrnné výši 26 399 Kč s příslušenstvím.

Dne 22. 11. 2013 rozsudkem č. j. -88 Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 26 399 Kč s přísl. (výrok I), žalobcům uložil povinnost doplatit soudní poplatek (výrok II), a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobcům a), b) a c) ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 27 879 Kč k rukám právního zástupce žalobců (výrok III), a povinnost nahradit České republice ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 298,30 Kč (výrok IV).

Dne 15. 5. 2014 rozsudkem č. j. -143 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2013 č. j. -88 v napadených výrocích I, III a IV potvrdil jako věcně správný, a to včetně závislých nákladových výroků (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala okolnosti její věci a průběh řízení před obecnými soudy a tvrdila, že výrokem III rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2013 č. j. -88 "byly omylem stanoveny náklady řízení žalobců ve výši Kč 27 879,- namísto Kč 17 487,-, jak tato částka vyplývá z výpočtu z odůvodnění tohoto rozsudku", čímž byl porušen d (dále jen ""); poukázala též na články 11 a 36y. Dále stěžovatelka tvrdila, že povinnost zaplatit žalovanou částku jí byla uložena v rozporu se , čímž byla porušena její ústavně zaručená základní práva.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto ve věci i v otázce nákladů řízení.

K nesouhlasu stěžovatelky se způsobem, jakým bylo ve věci obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, resp. k tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením její věci, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanoveníy či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl.y resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v a y, y a Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.

K obecné problematice rozhodování Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení lze odkázat na konstantní judikaturu. Ústavní soud opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz.

Navíc lze konstatovat, že z ústavní stížnosti, ani napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 5. 2014 č. j. -143, totiž neplyne, že by stěžovatelka své v ústavní stížnosti uvedené výhrady proti nákladovému výroku III rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2013 č. j. -88 uplatnila v odvolání. Ústavní soud proto k těmto výtkám nemohl přihlédnout.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu