Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 4583/2018

-590

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky RSJ Investments SICAV a. s., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24704415, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, za účasti 1) J. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, PSČ 128 00, 2) P. H. M. W.,narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Peterem Šmehýlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Krakovská 1256/24, PSČ 110 00, a 3) MEI-Middle Europe Opportunity Fund N. V., se sídlem v Amsterdamu, De entree 55, Rechtspersoon, 1101BH, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Davidem Šimonkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 3, Na Rovnosti 2267/11, PSČ 130 00, o určení společníků společnosti s ručením omezeným, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. -521, takto:Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. -521, jakož i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2015, č. j. -472, seruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[2] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 2. 2015, č. j. -472, návrh na zahájení řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III., IV. a V.).

[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále též je „ministerstvo“) jako poskytovatel a společnost jako příjemce uzavřely dne 30. 8. 2007 smlouvu o poskytnutí účelové podpory na řešení programového projektu formou dotace z výdajů státního rozpočtu na výzkum a vývoj č. 2A-2TP1/096 (dále též jen „smlouva o dotaci“). Jako spolupříjemce dotace bylo uvedeno České vysoké učení technické v Praze, Fakulta elektrotechnická (dále též jen „ČVUT“).

2) Dne 16. 2. 2011 navrhovatelka jako nabyvatelka uzavřela s převodci (s každým jednotlivě) smlouvy o převodu obchodních podílů ve společnosti (dále též jen „smlouvy“), které byly obsahově shodné až na výši převáděných obchodních podílů ve společnosti a výši „kupních“ cen.

3) Článek 3 smluv obsahuje prohlášení převodců, jež odkazuje na přílohy 1 a 2 smluv. V příloze 1, v položce 346, je uvedena dotace ze státního rozpočtu ve výši 2.509.000 Kč a dotace ze státního rozpočtu pro ČVUT ve výši 1.265.000 Kč. V příloze 3 je uveden závazek společnosti vůči ČVUT ve výši 1.265.000 Kč.

4) Ministerstvo dopisem ze dne 27. 4. 2011 odstoupilo od smlouvy o dotaci z důvodu jejího porušení společností jednak nepředložením dokladů o uzavření dodatku na rok 2011 a jednak nepřevedením dotace určené pro spolupříjemce v roce 2010, což bylo považováno za porušení rozpočtové kázně a neoprávněné použití prostředků ve výši 2.189.047,02 Kč.

5) Platebním výměrem č. 3/2012 ze dne 12. 4. 2012 a č. 4/2012 ze dne 23. 5. 2012 bylo společnosti uloženo odvést do státního rozpočtu 11.686.000 Kč a dále bylo uloženo penále za prodlení s odvodem ve výši 5.844.494 Kč.

6) Navrhovatelka převodcům doručila podání ze dne 27. 8. 2012 označená jako odstoupení od smluv s odkazem na , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), pro porušení prohlášení ve smlouvách, které mělo spočívat v tom, že převodci neseznámili navrhovatelku se smlouvou o dotaci a sankcemi za porušení povinností ze smlouvy o dotaci vyplývajících, což vyústilo v úpadek společnosti.

7) Podle svědecké výpovědi E. D., jednatele společnosti v době od roku 2006 do 31. 7. 2012, lze z příloh daňové a účetní prověrky vypracované TPA Horwath Tax s. r. o. (nyní s obchodní firmou TPA Tax s. r. o.) pro navrhovatelku vyčíst dlouhodobé čerpání dotací společností a vyplývají z nich fakta o poskytování dotace od roku 2007. Svědek dále uvedl, že J. J. věděl o tom, že dotace nebyly ČVUT vyplaceny a že ze strany ministerstva se nikdo nezmiňoval o odstoupení od smlouvy o dotaci.

8) Podle svědecké výpovědi paní V., administrativní pracovnice společnosti v době od února 2010 do července 2012, byla „otázka čerpání dotace čitelná“ z účetního deníku za rok 2009 a 2010, přičemž veškeré doklady, které měla svědkyně k dispozici, byly k dispozici i TPA Horwath Tax s. r. o.

[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatelka nesjednala smlouvy v omylu ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť veškeré účetnictví společnosti měla k dispozici a „mohla při řádném prověření účetnictví a dokumentů shledat, jak si společnost počínala ve vztahu k závazkům plynoucím ze smlouvy o dotaci za dobu od roku 2007 do roku 2010“.

[5] Soud neshledal důvod ani pro to, aby navrhovatelka od smluv odstoupila. Prohlášení převodců ve smlouvách nebylo nepravdivé a navíc nebyla splněna podmínka včasného oznámení vad ve smyslu § 428 a § 436 odst. 2 obch. zák. Navrhovatelka podle soudu měla veškeré dokumenty a účetní doklady společnosti, žádné doklady jí nebyly odepřeny a z uvedených listin bylo možné vyčíst skutečnosti o poskytování dotace již od roku 2007. Navrhovatelka sama v podání ze dne 31. 3. 2014 uvedla, že je jí známo, že byla společnosti poskytnuta dotace a že má závazek vůči ČVUT plynoucí ze smlouvy o dotaci. Navrhovatelka za pomoci TPA Horwath Tax s. r. o. prověřovala společnost. Sankce za porušení smlouvy o dotaci byly vyměřeny až po uzavření smluv a nemohly tak být uvedeny v účetnictví v době uzavření smluv. Ze všech těchto důvodů proto soud považoval odstoupení od smluv za neplatná.

[6] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. potvrdil, ve výroku IV. je změnil jen v platebním místě, jinak je potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý, třetí a čtvrtý výrok).

[7] Skutečnost, že se navrhovatelce nedostalo úplných informací od převodců o skutečném stavu společnosti, konkrétně o tom, že společnost porušila povinnosti ze smlouvy o dotaci, podle odvolacího soudu podstatu § 49a obč. zák. nenaplňuje. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. , odvolací soud uvedl, že za omyl v předmětu právního úkonu lze považovat i omyl týkající se vlastností předmětu právního úkonu. Za „vlastnost“ obchodního podílu jako předmětu právního úkonu je podle odvolacího soudu nutno považovat i rozsah a obsah obchodního jmění, resp. čistého obchodního jmění společnosti, neboť od toho závisí hodnota obchodního podílu. Navrhovatelka ovšem rozsah obchodního jmění společnosti ke dni uzavření smluv nezpochybňuje a skutečnosti, které případně mohly mít vliv na výši čistého obchodního jmění společnosti v důsledku sankcí vůči společnosti, nastaly až více než rok po uzavření smluv.

[8] Skutkové okolnosti, z nichž navrhovatelka dovozuje neplatnost smluv podle § 49a obč. zák., měla „k dispozici“ (přinejmenším v základních rysech) již před uzavřením smluv, neboť z dokladů společnosti, které pro navrhovatelku prověřovala TPA Horwath Tax s. r. o., bylo zjistitelné, že společnosti byla poskytnuta dotace za tam uvedených podmínek, a nepochybně bylo i ověřitelné, zda společnost tyto podmínky plní.

[9] Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, podle něhož navrhovatelce nevzniklo právo na odstoupení od smluv v režimu odpovědnosti za vady podle § 441 obch. zák. Podle odvolacího soudu obchodní podíl jako předmět převodu rozhodně nelze ztotožňovat se zbožím, avšak „je možné, aby si strany smlouvy o převodu obchodního podílu dohodly, jaké ‚vlastnosti‘ musí obchodní podíl, resp. – zprostředkovaně – podnik společnosti, o jejíž obchodní podíl jde, mít. Ve vztahu k takto dohodnutým (vymíněným) vlastnostem obchodního podílu (k němu příslušejícímu podniku), lze pak aplikovat právní úpravu odpovědnosti za vady zboží“. Odvolací soud měl však za to, že žádné vlastnosti převáděných obchodních podílů, které „by byly v příčinné souvislosti s důvody odstoupení“ od smluv uvedenými navrhovatelkou, ve smlouvách dohodnuty nebyly. Jediná „vlastnost“ vymíněná ve smlouvách byla ta, že obchodní podíly nejsou zatíženy právy třetích osob.

[10] Pouze „pro úplnost“ odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o opožděném oznámení vad navrhovatelkou, i když touto otázkou se již podle něj nebylo „třeba dále zabývat“.

[11] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále též jen „“), majíc za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka posuzování omylu o vlastnostech obchodního podílu jako předmětu právního úkonu. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje dále v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu jednající osoby, omluvitelnosti omylu a vymezení vlastností převáděného obchodního podílu.

[12] Dovolatelka byla převodci při uzavírání smluv uvedena v omyl týkající se vlastností převáděných obchodních podílů tím, že ji převodci neinformovali o opakovaném a dlouhodobém porušování povinností společností vzniklých ze smlouvy o dotaci, a o sankcích, které společnosti v důsledku toho hrozí, a dále tím, že převodci ve smlouvách uvedli nepravdivá prohlášení o stavu společnosti a poskytnutých informacích.

[13] Odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ) nesprávně vymezil vlastnosti obchodního podílu, které si strany mohly ve smlouvách vymínit, když je omezil pouze na rozsah a obsah čistého obchodního jmění společnosti. Při posuzování omylu ve smyslu § 49a obč. zák. tak vůbec nepřihlédl k vymíněným vlastnostem obchodních podílů, jež měli převodci garantovat ve svých prohlášeních.

[14] Za nesprávný považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož nejednala v omylu ve smyslu § 49a obč. zák., protože měla možnost si společnost řádně prověřit. Tato možnost může být podle dovolatelky významná pouze pro posouzení toho, zda jednala v omluvitelném omylu, nikoliv pro posouzení, zda v omylu vůbec jednala. Odkazujíc na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2010; dále též jen „R 55/2010“; ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. ), je dovolatelka přesvědčena, že jednala v omluvitelném omylu ohledně vlastností převáděných obchodních podílů, neboť ani při vyvinutí obvyklé péče nebylo možné zjistit, že společnost opakovaně a dlouhodobě porušuje povinnosti ze smlouvy o dotaci a že informace poskytnuté převodci nejsou úplné a pravdivé.

[15] Dovolatelka má dále za to, že v rozporu s již shora citovanou judikaturou dovolacího soudu „odvolací soud vlastnosti obchodního podílu omezil pouze na prohlášení o zatížení obchodního podílu právy třetích osob a nijak se nezabýval dalšími vlastnostmi převáděných obchodních podílů dohodnutými (vymíněnými) ve smlouvách, na základě čehož pak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení ohledně naplnění důvodů odstoupení od smluv“. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně právně posoudil též otázku včasnosti oznámení vad, když se nezabýval aplikací § 428 odst. 3 obch. zák.

[16] Konečně dovolatelka namítá vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně ani odvolací soud nepřihlédly k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům.

[17] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[18] J. J. ve vyjádření k dovolání navrhovatelky navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako vadné a nepřípustné odmítl, respektive aby je jako nedůvodné zamítl.

[19] P. H. M. W. ve vyjádření k dovolání navrhovatelky považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

[20] Dovolání je přípustné podle pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu obč. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[21] Rozhodné hmotné právo se podává z , o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a z , , účinných od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle obchodního zákoníku a podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013.

[22] Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatný nečiní.

[23] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:

1) Ustanovení § 49a obč. zák. obsahuje úpravu právních následků pro případ, že právní úkon byl učiněn v omylu jako nevědomosti o pravém stavu věci (tzv. volní – vnitřní omyl). Právní podstata omylu ve vůli spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou, resp. nedostatečnou, představu o právních účincích právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. ).

2) U právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate), osoby (error in personam), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv, či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy např. neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující – musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl (srov. např. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ).

3) Jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde,nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté, co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu (srov. R 55/2010, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. , či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ).

4) Uvede-li ve smlouvě jedna ze smluvních stran nepravdivé prohlášení, které je s to přivodit omyl druhé smluvní strany ohledně skutečnosti, jež je pro uskutečnění právního úkonu (uzavření smlouvy) rozhodující, je zpravidla třeba mít za to, že jedná-li druhá smluvní strana důvěřujíc takovému prohlášení, vyvinula obvyklou míru opatrnosti, aby se omylu vyhnula (ledaže by bylo již při uzavírání smlouvy s ohledem na okolnosti konkrétního případu zjevné, že takové prohlášení není pravdivé) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. ].

[24] V poměrech projednávané věci odvolací soud pochybil již při výkladu právní podstaty omylu, když v rozporu se shora citovanými judikatorními závěry za omyl nepovažoval dovolatelkou tvrzenou skutečnost, že v důsledku nepravdivých prohlášení uvedených převodci ve smlouvách měla nesprávnou představu o finanční situaci a stavu společnosti. Převodci deklarovaná finanční situace a stav společnosti přitom podle dovolatelky měly být právě těmi okolnostmi, které byly pro uzavření smluv podle její projevené vůle rozhodující.

[25] Odvolacím soudem deklarovaná možnost dovolatelky zjistit (z dokladů, které měla před uzavřením smluv k dispozici), zda společnost plní dotační podmínky, proto nemá vliv na závěr, podle něhož dovolatelka jednala v omylu, a může být významná pouze pro posouzení toho, zda jednala v omluvitelném omylu. Pro závěr, podle něhož dovolatelka jednala v omluvitelném omylu, je přitom podstatné, že jednala v důvěře v pravdivost a úplnost prohlášení uvedených převodci ve smlouvách, ledaže by bylo prokázáno, že již při uzavírání smluv bylo zjevné, že tato prohlášení nejsou pravdivá.

[26] Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda prohlášení převodců ve smlouvách byla pravdivá, a pokud ne, zda byla jejich nepravdivost při uzavírání smluv zjevná a zda se u dovolatelky jednalo o omyl podstatný, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

[27] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Taková zmatečnostní vada ve smyslu je dána i tehdy, jestliže účastník nebyl řádně přibrán do řízení ( ) [srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

[28] Řízení o určení, kdo je společníkem společnosti s ručením omezeným, bylo do 31. 12. 2013 řízením ve sporu z právního vztahu mezi společníky obchodní společnosti týkajícího se účasti na obchodní společnosti, tj. řízením ve smyslu V intencích tak šlo o řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, v němž se účastenství v souladu s řídilo ustanovením větou první Účastníkem takového řízení byla i obchodní společnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. ).

[29] Neúčastnila-li se společnost tohoto řízení od jeho zahájení, resp. nepřibral-li ji jako účastníka do řízení soud postupem podle , trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[30] Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky – napadené usnesení odvolacího soudu zrušil ( ). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

[31] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( část první věty za středníkem , ).

[32] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

[33] Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020

JUDr. Marek Doležal předseda senátu