Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 294/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. ze dne 4. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a násl. d (dále jen " "). Z napadeného rozhodnutí, resp. ze stěžovatelem přiloženého protokolu z jednání před soudem ze dne 4. 12. 2014, v němž je zachyceno, Ústavní soud zjistil, že jím nebyla, ve smyslu (dále též " ") připuštěna změna žaloby stěžovatele, jíž žádal rozšířit svůj nárok tak, aby mu vedlejší účastník zaplatil částku 486.435.272,- Kč s příslušenstvím, dále částku 1.965.229.709,50 Kč s příslušenstvím, jakož i částku 188.394.272,- Kč s příslušenstvím.

Proti tomuto procesnímu rozhodnutí nalézacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že jeho snaha uvést žalobní petit do souladu s aktuálním stavem vzhledem k plynutí času byla dílčím procesním rozhodnutím nezákonně odmítnuta, neboť při vyloučení řádného opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí, jakož i pro nezákonné chybějící odůvodnění, by mohl být ovlivněn výsledek celého řízení. Zcela nepochopitelný a překvapivý se dle slov stěžovatele jevil další postup v řízení, kdy po celé ústní jednání soud prováděl důkazy právě k nárokům, které byly jeho nepřipuštěním změny žaloby z řízení vyloučeny. Soud své usnesení prý neodůvodnil, přestože k tomu byl povinen dle Soud použil ustanovení , podle něhož může účastník řízení před obecnými soudy měnit návrh na zahájení řízení, přičemž v souladu se zásadou hospodárnosti řízení je provedení takové změny podmíněno souhlasem soudu, který ji nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Stěžovatel je přesvědčen, že taková situace nenastala. Soud již při prvním jednání ve věci dne 2. 8. 2012 nepřipustil změnu žaloby dle jeho návrhu, který byl soudu doručen dne 7. 1. 2011 a návrh na změnu žaloby ze dne 25. 7. 2012 s odůvodněním, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. K vydání tohoto usnesení došlo na začátku ústního projednávání, před přednesem žaloby. Dle ustanovení je dle stěžovatele podstatnou náležitostí písemného vyhotovení jeho odůvodnění, není-li stanoveno jinak. K výjimkám z tohoto ustanovení, kdy není nutno vyhotovovat, však usnesení o nepřipuštění změny žaloby nepatří. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Obecně platí, že ač jde o rozhodnutí ryze procesní povahy, lze i je, včetně rozhodnutí o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu (srov. usnesení

sp. zn.

), nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování je pojímána jako zcela výjimečná, omezená především na případy zjevných excesů, kdy napadené rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec (viz nález

sp. zn.

, N 169/51 SbNU 79), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem předpokládaný důvod (viz nálezy

sp. zn.

, N 110/41 SbNU 365, a

, N 114/46 SbNU 85). Nelze sice vyloučit, že nepřipuštění změny žaloby se může dostat do rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, to však ještě bez dalšího neznamená porušení základních ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jehož návrhu nebylo vyhověno (srov. usnesení

sp. zn.

).

Podle protokolu o jednání, na němž bylo předmětné usnesení vyhlášeno, byl s důvodem nepřipuštění změny žaloby stěžovatel (stručně) seznámen (stěžovatel přitom žádné námitky týkající se protokolace nevznesl). Z kontextu, do něhož je potom rozporované usnesení o nepřipuštění změny žaloby zasazeno, je patrné, že se tak stalo z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku (jehož vydání se stěžovatel současně též domáhal), neboť s ohledem na dosavadní stav dokazování nebyla dle názoru soudu prokázána ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a vydáním nezákonného rozhodnutí, ani samotná škoda, což odpovídá zákonnému důvodu uvedenému v ustanovení , dle kterého platí, že soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Pakliže tyto výsledky nebyly dle názoru soudu způsobilé stát se podkladem pro vydání mezitímního rozsudku co do základu nároku, tím spíše se v této fázi nemohly stát podkladem pro připuštění změny žaloby, neboť tato změna sledovala toliko rozšíření žaloby, základu nároku se však nedotýkala. Nalézací soud tak nepostupoval v rozporu s hlavou pátou y, pakliže za těchto okolností změnu žaloby nepřipustil. Ústavní soud přitom sám s ohledem na svoji úlohu a své postavení nemůže hodnotit, zda stav dokazování v době, kdy soud rozhodoval o stěžovatelem vznesené změně žaloby, vskutku umožňoval učinit takový závěr; potud je jeho ingerence, jak bylo nastíněno výše, omezena.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 3. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu