Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2180/08

Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evy Krásné, Praha 6, Terronská 56, správkyně konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny, a. s., se sídlem Praha 4, Durychova 101, IČ 25102982, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem v Praze 1, Žitná 47, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008 č. j. -467, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ESSOX s. r. o., se sídlem České Budějovice, Senovážné náměstí 231/7, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem v Praze 2, Americká 17, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 25. 8. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d a že v Praze (dále jen "") postupoval v rozporu s a y.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozhodnutím - a to v řízení o stěžovatelčině žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu a plnění z neúčinného právního úkonu do podstaty, podané proti společnosti ESSOX s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) - zamítl návrh stěžovatelky na rozšíření žaloby obsažený v podáních ze dne 8. 4. 2003, 11. 5. 2003, 14. 1. 2004 a 21. 1. 2007 (dále též jen "předmětná podání") s odůvodněním, že stěžovatelka rozšířila podanou žalobu o určení neúčinnosti dalších leasingových smluv, čímž došlo "ke změně skutkových tvrzení a ke změně žaloby", a že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu "při respektování hospodárnosti řízení".

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se v daném soudním řízení domáhá na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 28 994 124,70 Kč z titulu vydání plnění, které získal na základě neúčinných právních úkonů úpadce (učiněných ve prospěch vedlejšího účastníka) tím, že (úpadce) převzal závazky nepřiměřené svému majetku (jednalo se o převzetí závazků podnikatele B. F. z leasingových smluv a uzavření nových leasingových smluv). Výše zmíněným podáním ze dne 8. 4. 2003 došlo k doplnění skutkových tvrzení ohledně dalších úpadcem převzatých leasingových smluv, jež v daném soudním řízení již byly prokázány výpisy z bankovních účtů, jejichž pravost a správnost nebyla popřena. Podáním ze dne 11. 5. 2003 bylo doplněno skutkové tvrzení ohledně plateb uhrazených úpadcem vedlejšímu účastníkovi, podání ze dne 14. 1. 2004 a 21. 1. 2007 pak byla učiněna k výzvě městského soudu, který požadoval pro složitost věci rozčlenění dohod o převzetí leasingových smluv (resp. leasingových smluv) jiným způsobem. Vzhledem k tomu má stěžovatelka za to, že nešlo o změnu návrhu na zahájení řízení. Pro případ, že by se však o takovou změnu jednalo, měl soud změnu návrhu připustit. Poukazuje na průběh soudního řízení, v němž mj. na jednání dne 19. 11. 2003 přečetl podání ze dne 8. 4. 2003 a 11. 5. 2003 a provedl všechny důkazy, které k nim byly připojeny, z čehož (stěžovatelka) vyvozuje, že je zjevně za změnu návrhu nepovažoval (a považoval je tudíž za doplnění skutkových tvrzení), a teprve po pěti letech vydal rozhodnutí, že se změna návrhu nepřipouští. Zásadním obratem ve svých postojích prý vytvořil atmosféru právní nejistoty. I kdyby podání ze dne 8. 4. 2003 bylo změnou žaloby, , jestliže již toto uvedené podání přečetl a provedl listinné důkazy, které byly k němu a k podání ze dne 11. 5. 2003 připojeny, nemohl návrh na rozšíření žaloby z důvodu hospodárnosti řízení zamítnout. Dle stěžovatelky došlo ke zneužití daného právního institutu.

S ohledem na dosavadní délku řízení stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud věc projednal mimo pořadí [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Podáním ze dne 16. 10. 2008 pak stěžovatelka doplnila, že hrozí, že vydá rozhodnutí ve věci samé a že by mohlo dojít k dalšímu prodloužení řízení tím, že by v odvolacím řízení bylo (eventuálně) třeba meritorní rozhodnutí v rozsahu, v němž nebyla připuštěna změna žaloby, rušit.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka a vedlejšího účastníka řízení. prostřednictvím soudkyně JUDr. K. Hrudkové uvedl, že se jedná o komplikovanou věc a rozsáhlou problematiku, kdy je třeba postavit najisto, co je předmětem sporu, kdy opakované změny skutkových tvrzení ze strany stěžovatelky a doplňování rozhodujících skutečností činí věc nepřehlednou, a tudíž neprojednatelnou. Nepřipuštění změny tak bylo odůvodněno hospodárností řízení. Jde-li o dobu, po kterou nebylo o změně návrhu rozhodnuto, daná věc byla přidělena postupně čtyřem soudcům, jmenované soudkyni pak byla přidělena až v roce 2006, tudíž po době, kdy žaloba byla měněna. Dále má uvedený soud za to, že nejde o doplnění či opravení podání o stanovené náležitosti ve smyslu a že stěžovatelka skutkový stav nejen měnila (podání ze dne 8. 4. 2003, 11. 5. 2003, 14. 1. 2004 a 21. 1. 2007), ale i upřesňovala a doplňovala (podání z 31. 5. 2008 - setřídění leasingových smluv pro přehlednost), což byl důvod pro rozhodnutí o změně žaloby, a že činí (míněn ) neustálé kroky k ukončení věci. Závěrem vyslovil názor, že bylo postupováno v souladu se zákonem.

Vedlejší účastník upozorňuje, že podstatou ústavní stížnosti je snaha o věcný přezkum napadeného rozhodnutí. Dále pak poukazuje na průběh soudního řízení, konkrétně pak na to, že k rozšíření žaloby došlo až po (zrušujícím) rozhodnutí odvolacího soudu, a v souvislosti s tím vysvětluje (resp. člení do jednotlivých bodů), co bylo předmětem původního řízení a co mělo být předmětem řízení po rozšíření žaloby. Přitom tvrdí, že se stěžovatelka se snažila zabránit tomu, aby kvalifikoval předmětná podání jako změnu žaloby. Tím ale vyvolala polemiku o této otázce mezi ní a vedlejším účastníkem, který byl - také vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu (konkrétně se mělo jednat o rozhodnutí sp. zn. ) - jiného názoru, přičemž napadené rozhodnutí je patrně reakcí na tuto polemiku. Vedlejší účastník připouští, že došlo k porušení procesních práv stěžovatelky tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno s prodlevou, což ale nezakládá nárok na to, aby návrhu na změnu žaloby bylo vyhověno. Nároků, jichž se měla stěžovatelka v úmyslu domáhat prostřednictvím změněné žaloby, se může domáhat samostatnou žalobou. V další části vedlejší účastník předkládá podrobnou argumentaci, dle níž má být rozhodnutí městského soudu věcně správné, přičemž tvrdí, že pokud by bylo danému návrhu vyhověno, vedlo by to k podstatnému prodloužení soudního řízení, a to z důvodu podstatně většího rozsahu dokazování. S ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (jako zjevně neopodstatněnou), případně ji zamítl.

V replice k vyjádření městského soudu stěžovatelka poukazuje na rozpory v "původní" žalobě (spočívající v rozporu mezi žalovanou částkou a částkou dávající součet sum jednotlivých neúčinných smluv), který prý neodhalil a který ona odstranila až podáními ze dne 8. 4. 2003 a 11. 5. 2003, což dle jejího názoru nemůže být považováno za změnu žaloby. Pro případ, že by tomu tak nebylo, stěžovatelka interpretuje ustanovení a v návaznosti na to tvrdí, že pokud by byla změna návrhu připuštěna, výsledky dokazování by nevzaly "za své", protože by byly plně využitelné pro řízení o změněném návrhu. Vysvětluje, že podání ze dne 14. 1. 2004, 21. 1. 2007 a 31. 5. 2008 nelze považovat za změnu návrhu, protože byly učiněny k výzvě soudu. Znovu pak upozorňuje, co bylo předmětem sporu (tj. zaplacení částky 28 994 12,70 Kč z titulu neúčinnosti právních úkonů úpadce) a na již zmíněný rozpor v žalobě, jenž byl odstraněn, přičemž tvrdí, že když je možno odstranit vady žaloby, která je v důsledku nich zcela neprojednatelná, pak lze tím spíše odstranit "menší" vady, které způsobují jen částečnou projednatelnost. V replice k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka odmítla odkaz na výše zmíněný judikát Nejvyššího soudu pro nepřípadnost s tím, že v původní žalobě neexistovala skutková tvrzení pokrývající celou žalovanou částku; pokud dle stěžovatelky není uveden žádný skutkový stav, pak lze chybějící skutkové tvrzení jedině doplnit, a není tedy co měnit. Konečně stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí vytvořilo atmosféru absolutní právní nejistoty a že doplnění žaloby o další leasingové smlouvy neznamená větší rozsah řízení, protože dokazování již proběhlo.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 ).

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

V posuzované věci stěžovatelka nemá k dispozici odvolání [viz ] a ani žádný jiný řádný či mimořádný opravný prostředek, kterým by mohla - ještě před podáním ústavní stížnosti - napadnout předmětné usnesení (k tomu viz také níže). V této souvislosti možno poukázat na nálezy ze dne 31. 5. 2006

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u."), svazek 41, nález č. 110], ze dne 19. 7. 2007

sp. zn.

a ze dne 9. 10. 2008

sp. zn.

(ve Sb. n. u. dosud neuveřejněny, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) a usnesení ze dne 21. 6. 2000

sp. zn.

(Sb. n. u., svazek 18, usn. č. 22), v nichž se sice Ústavní soud otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, výslovně nezabýval, nicméně vzhledem k tomu, že takovou ústavní stížnost meritorně projednal, resp. v případě zmíněného usnesení zkoumal, zda ústavní stížnost není zjevně neopodstatněným návrhem, musel v této otázce dospět ke kladnému závěru (v uvedených nálezech pouze mj. konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny formální i obsahové náležitosti). K jinému právnímu závěru sice Ústavní soud dospěl v usnesení ze dne 14. 7. 1999

sp. zn.

či ze dne 30. 1. 2004

sp. zn.

(dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), III. senát Ústavního soudu je ale právním názorem vysloveným (byť nikoliv explicitně) v nálezu, a to na rozdíl od právních názorů vyslovených v usnesení, vázán, jak lze vyvodit z , přičemž důvody k předložení věci plénu ve smyslu tohoto ustanovení neshledal (k tomu viz i níže).

Poté, co Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost nepředstavuje nepřípustný návrh ve smyslu a že zde nejsou ani jiné "formální" překážky, jež by bránily jejímu projednání, přistoupil k posouzení otázky, zda nejde o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Vzhledem k tomu se Ústavní soud předně zabýval otázkou, zda usnesení, kterým nebyla připuštěna změna návrhu, je svou povahou (a to s ohledem na materii, jež je předmětem jeho rozhodování) způsobilé porušit stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva či svobody. Ani touto otázkou se Ústavní soud výslovně nezabýval, např. z nálezů

sp. zn.

a

je však patrno, že z ústavněprávního přezkumu takováto rozhodnutí vyloučena nejsou. K tomu však pokládá Ústavní soud za potřebné doplnit, že zákonodárce, vycházeje patrně z předpokladu, že nejde o rozhodnutí, jež by se mohlo zásadním způsobem negativně promítnout do právní sféry dotčeného účastníka řízení, vyloučil zcela možnost přezkumu z hlediska jeho věcné správnosti; v odbornou veřejností respektované publikaci autorů Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: , Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 1051, se k tomu uvádí, že: "I když soud nepřipustil změnu návrhu, nemůže tím být žalobce (navrhovatel) závažným způsobem poškozen, neboť svůj nárok může bezodkladně uplatnit samostatnou žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení." S tímto názorem nutno v principu souhlasit. Nelze vyloučit, že pokud soud změnu návrhu v rozporu s větou první nepřipustí, a žalobce je tak nucen podávat novou žalobu (žaloby), dostane se tím do rozporu se zásadou hospodárnosti, dle níž soudy musí postupovat tak, aby řízení proběhlo bez zbytečných průtahů a nákladů. Je totiž možné oprávněně předpokládat, že pokud lze použít výsledků (dosavadního) řízení i pro řízení o změněném návrhu, pak takovéto "pokračující" řízení proběhne rychleji a s menšími náklady, než kdyby bylo zahájeno řízení nové. Ovšem případné porušení této zásady ještě "automaticky" neznamená porušení základních ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jemuž nebylo stran jeho požadavku na změnu návrhu vyhověno.

Z výše uvedeného tedy sice vyplývá, že obecně lze i rozhodnutí obecného soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu, nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování by měla být zcela výjimečná, omezená především na případy zjevných excesů, kdy příslušné soudní rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec (viz nález

sp. zn.

), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem přepokládaný důvod (viz nálezy

sp. zn.

a

). Zásadně však Ústavní soud nepřezkoumává (věcnou) správnost takového rozhodnutí (srov. nález

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

). Jde-li o otázku rozsahu odůvodnění civilních soudních rozhodnutí, nelze přehlédnout, že , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo k podstatnému omezení (k důvodům viz důvodová zpráva k tomuto zákonu). Tato novelizace se dotkla i usnesení, jimiž je rozhodováno nikoliv ve věci samé, tedy i usnesení o změně návrhu, kde s účinností ode dne 23. 1. 2009 platí ustanovení v tomto znění: "Vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle , nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí." V obecné rovině možno konstatovat, že procesní situace v důsledku uvedené novelizace doznala podstatné změny, v souvislosti s čímž vyvstávají zejména otázky ústavně konformní interpretace zmíněného ustanovení (a v souvislosti s tím i "aplikovatelnosti" dosavadní judikatury Ústavního soudu).

Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti z hledisek uvedených v předchozím odstavci, pokládá za potřebné poznamenat, že pokud obecný soud rozhoduje o tom, zda připouští změnu návrhu ve smyslu , musí v prvé řadě zkoumat, zda vůbec lze příslušné podání kvalifikovat jako změnu návrhu ve smyslu Z ústavní stížnosti je přitom patrno, že tato předmětná podání nemířila do samotného návrhového žádání (petitu), takže by se zde (eventuálně) mohlo jednat o takový případ změny návrhu, který spočívá v tom, že je požadováno stejné plnění, avšak "na základě jiného skutkového stavu, než jak byl vylíčen v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti" (viz literatura shora, I. díl, s. 419).

Stěžovatelka však v ústavní stížnosti odmítá, že by se jednalo o změnu návrhu, a považuje předmětná podání za doplnění či upřesnění svých, již předtím dostatečných skutkových tvrzení a také, jak Ústavní soud může z ústavní stížnosti vyvodit, doplnění důkazních návrhů. Oproti tomu byl - vzhledem k tomu, jak rozhodl - nepochybně názoru, že původní návrh byl uvedenými podáními doplněn o další rozhodující skutečnosti ve výše uvedeném smyslu, a že tudíž o změnu návrhu jde. Jestliže pak dospěl k tomuto závěru, musel dále posoudit, zda jsou splněny předpoklady pro připuštění změny návrhu ve smyslu ustanovení věty první

Rozlišování obou "fází" rozhodování, kdy obecný soud musí nejprve zkoumat, zda příslušné podání z obsahového hlediska ( ) představuje změnu návrhu ve smyslu , a teprve v kladném případě musí posoudit, zda jsou naplněny podmínky pro připuštění takové změny ve smyslu věty první , má podstatný význam.

Jak bylo zmíněno, stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že pochybil v kvalifikaci předmětných podání, jestliže je posoudil jako změnu návrhu, a tvrdí, že o změnu návrhu vůbec nešlo. Jestliže dané podání posoudil jako změnu návrhu, kterou však nepřipustil, nastala situace, že nevyhověl něčemu, co stěžovatelka jako účastník řízení nepožadovala. Za této situace Ústavnímu soudu ale není zřejmé, jak by mohlo takové rozhodnutí (bezprostředně) zasáhnout do stěžovatelčiny právní sféry, a to takovým způsobem, jenž by vedl k porušení jejích základních ústavně zaručeních práv či svobod. K tomu nutno dodat, že případné pochybení v kvalifikaci může mít dopad na další postup (městského) soudu, který v pokračujícím řízení nebude brát v úvahu předmětná podání, resp. nebude přihlížet ke skutkovým tvrzením a rozhodovat o důkazních návrzích v nich obsažených. Tím eventuálně zatíží soudní řízení vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proti nimž by se pak stěžovatelka mohla bránit prostřednictvím odvolání [srov. a c) ].

Nastala-li situace, že kvalifikoval předmětná podání jako změnu návrhu na zahájení řízení správně, avšak nesprávně aplikoval ustanovení věty první , jak stěžovatelka současně (in eventum) namítá, má napadené rozhodnutí ten právní následek, že může vést řízení jen o původním návrhu (žalobě), přičemž i zde nepřihlédne k předmětným podáním (tentokrát však jako k "novým" návrhům). Rozdíl oproti situaci popsané výše spočívá v tom, že pokud soud změnu návrhu nepřipustí, je tímto svým rozhodnutím ve smyslu ustanovení vázán [nejde o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení ve smyslu - srov. a f) ]. Z tohoto důvodu se může soud v dalším řízení zabývat toliko návrhem "původním". Jinak řečeno, i kdyby rozhodnutí o změně návrhu nebylo věcně správné, další postup soudu na jeho základě vadný není (a naopak postup soudu, jenž by takové rozhodnutí nerespektoval, by bylo nutno označit za vadný). Z těchto závěrů je patrno, že zde případné pochybení v rozhodování o připuštění změny návrhu cestou odvolání proti meritornímu rozhodnutí zhojit nelze (viz také nález

sp. zn.

).

S ohledem na výše uvedené závěry se Ústavní soud nezabýval argumentací účastníků a vedlejšího účastníka řízení, jde-li o otázku věcné správnosti interpretace a aplikace ustanovení věty první ze strany městského soudu. Stejně tak se již vyjádřil k námitce údajně nesprávné kvalifikace předmětných podání. Klíčovou otázkou zůstává, zda napadené rozhodnutí je ústavně konformním způsobem zdůvodněno a (v tom rámci) zda nepřipuštění změny návrhu je opřeno o zákonem stanovený důvod.

Z odůvodnění předmětného rozhodnutí je v prvé řadě patrno, jak kvalifikoval podání ze dne 8. 4. 2003, 11. 5. 2003, 14. 1. 2004 a 21. 1. 2007, tj. jako změnu skutkových tvrzení a (tedy) jako změnu žaloby, neboť jimi byla rozšířena podaná žaloba o "určení neúčinnosti dalších leasingových smluv". Dále je z něj patrno, že se zabýval otázkou, zda je splněna zákonná podmínka pro (ne)připuštění změny žaloby, a dospěl k závěru, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, přičemž vzal v úvahu hospodárnost řízení. Z napadeného usnesení je patrno, na základě jakého zákonného ustanovení rozhodoval, jakož i důvod, který jej k příslušnému závěru vedl (a to na rozdíl od případu, kde Ústavní soud vydal výše zmíněný nález

sp. zn.

a kde soudní rozhodnutí nebylo odůvodněno vůbec) a který koresponduje s důvodem zákonným. lze sice vytknout, že svůj závěr alespoň stručně nerozvedl, tuto vadu však Ústavní soud, a to také vzhledem k povaze napadeného soudního rozhodnutí (viz výše), neshledal natolik zásadní, aby to vedlo k porušení ústavnosti.

Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu