Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3019/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele K. V., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. odsouzen k trestu odnětí svobody za spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , dost. 2 písm. a), odst. 3 . Spáchání trestného činu se měl dopustit tím, že jako zaměstnanec společnosti ALBA spol. s r. o., která byla registrovaným plátcem DPH, neoprávněně uplatnil odpočet daně na vstupu z fiktivních faktur za dodávky kovového odpadu vystavených spoluobviněnými J. K., V. K. a J. D., čímž vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 19.595.189,- Kč (s tím, že se pokusil dále vylákat částku 6.028.582,- Kč, která však již nebyla správcem daně vyplacena). Skutečným dodavatelem kovového odpadu do společnosti ALBA spol. s r. o. přitom měl být rumunský občan M. K., který odpad dovážel z Rumunska a se kterým stěžovatel měl sjednávat jednotlivé dodávky kovového odpadu.

Stěžovatel namítá, že ze zákona o dani z přidané hodnoty vyplývá nárok na odpočet daně na vstupu, pokud byla přijata zdanitelná plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti. S touto argumentací se obecné soudy v průběhu trestního řízení nevypořádaly a jejich rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Před obecnými soudy nebylo rovněž nikdy prokázáno, jak bylo naloženo s kovovým odpadem, ve vztahu, k němuž mělo dojít ke zkrácení daně. Nebylo prokázáno, že by byl tento odpad společností ALBA spol. s r. o. vyvezen do jiného členského státu EU. Značné množství kovových odpadů bylo prodáváno v rámci ČR a existuje tak značná pravděpodobnost, že kovový odpad, jehož dodávky byly předmětem trestního řízení, vůbec do zahraničí vyvezen nebyl. Trestnost jednání stěžovatele byla odvolacím a dovolacím soudem spatřována v jeho vědomí o tom, že bratři K. a J. D. nikdy neodvedou DPH do státního rozpočtu. Tento závěr je podle stěžovatele klíčový a z žádné z prokázaných skutečností nelze dovodit jeho vědomí o neodvedení DPH spoluobviněnými. Dovozuje- -li Nejvyšší soud tuto vědomost z toho, že stěžovateli byly známy zásadní okolnosti pohybu peněz, které jménem společnosti ALBA spol. s r. o. zasílal spoluobviněným, stěžovatel poukazuje na to, že tato skutečnost nebyla v řízení před soudy nikdy prokázána. V řízení nebyl proveden žádný přímý ani nepřímý důkaz svědčící o tom, že by stěžovatel věděl, že spoluobvinění zakládali do účetnictví fiktivní faktury. Podle názoru obhajoby v předmětném případě pouze skupina osob zneužila dodávky kovového odpadu do společnosti ALBA spol. s r. o. ke zkrácení DPH.

Stěžovatel dále poukázal na to, že v jeho případě nebyla prokázána existence žádného výnosu z trestné činnosti. Z průběhu trestního řízení naopak vyplynulo, že veškeré finanční prostředky končily u rumunského občana K. a z části u českého občana S. K.

Další část argumentace stěžovatele směřuje proti počtu trestně stíhaných osob, který by měl být podle něj vyšší. Proti osobám M. K. a S. K. je vedeno samostatné trestní řízení. Je nepochybné, že odsouzení stěžovatele bylo založeno na výpovědích těchto osob a stejně tak je nepochybné, že tyto osoby měly v rámci svých výpovědí jednoznačnou motivaci svoji účast na trestné činnosti popřít a odpovědnost přenést na jiné osoby. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel zkrácení práva na obhajobu. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za rozporný s § 20 odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být vedeno společné trestní stíhání všech obviněných. Závěrem stěžovatel vyzvedl, že přesto, že byl M. K. označován od počátku trestního stíhání společně se stěžovatelem za hlavního pachatele, nebyl v rámci trestního řízení nikdy vyslechnut. Jediným dokumentem vztahujícím se k osobě M. K. je jeho písemné prohlášení, jež bylo vyžádáno v Rumunsku a jež ve své podstatě nic neprokazuje.

Podle náhledu stěžovatele došlo v předmětném případě k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány , 40 odst. 2 d.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud není další odvolací soudní instancí.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

V souvislosti s projednávanou ústavní stížností je třeba konstatovat, že se prakticky všemi vznesenými námitkami zabývaly již obecné soudy. Sama skutečnost, že se stěžovatel s jejich hodnocením neztotožňuje, není z ústavněprávního hlediska podstatná.

Namítá-li kupříkladu stěžovatel, že se obecné soudy nezabývaly tím, jak bylo s kovovým odpadem naloženo, zda došlo k jeho dalšímu vývozu do zemí EU nebo zda byl prodán v rámci ČR, lze zcela odkázat na odůvodnění vrchního soudu, který poukázal na to, že škodná událost byla v předmětném případě odvozena od toho, že daň nebyla odvedena již na samotném počátku obchodní transakce (srov. str. 15 - 16 usnesení vrchního soudu).

Stejně tak je nepřípadná i námitka, podle níž nebylo v řízení prokázáno, že by měl stěžovatel vědomí o tom, že bratři K. a J. D. neodvedou příslušnou daň do státního rozpočtu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy nehodnotily provedené důkazy jen jednotlivě, ale též ve vzájemných souvislostech, což je nutno obzvláště zdůraznit. Důvodem je především ta skutečnost, že teprve v okamžiku zasazení jednotlivých důkazů do souvislostí, vyplyne role stěžovatele v páchané trestné činnosti. V souvislosti s uvedeným lze tak odkázat na argumentaci obecných soudů týkající se postupného uzavírání smluv, přehledu stěžovatele o dodávkách kovového odpadu, jednání stěžovatele s M. K., četnosti dodávek, označení aut řízených rumunskými řidiči, výpovědi dalších odsouzených, způsobu provádění fakturace. Podle náhledu Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by právní argumentace obecných soudů nebyla opřena o důkazy, tvořící ucelený řetězec, umožňující učinit závěr o vině stěžovatele. Vrchní soud se v rámci svého odůvodnění řádně vypořádal i se závěry znaleckého posudku, který si ve věci nechala zpracovat společnost ALBA, spol. s r. o.

Stěžovateli lze dát naopak zapravdu v tom smyslu, že vedení několika trestních řízení, vztahujících se ke stejné trestné činnosti není optimální, nicméně tento postup není vyloučen a jak vrchní soud (str. 17 napadeného usnesení) tak i Nejvyšší soud (str. 3-4 napadeného usnesení) se s touto námitkou již ústavně konformním způsobem vypořádaly.

Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

K porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu