Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1211/2020

32 Cdo 1211/2020-293

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. Z., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2B, proti žalovanému F. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, V jámě 699/1, o zaplacení částky 270 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 11. 2019, č. j. -260, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 712,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádnou otázku hmotného práva však nevymezuje. Otázky, které předkládá, popř. jejich předložení naznačuje, jsou otázkami procesním (důkazní břemeno, hodnocení důkazů).

Odvolací soud se oproti přesvědčení dovolatele neodchýlil od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), podle nichž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat, nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění. Ve zde souzené věci se totiž o procesní situaci, na niž míří uvedené závěry, nejedná.

Odvolací soud dovodil, a v tom se s ním Nejvyšší soud ztotožňuje, že soud prvního stupně – přes dílčí ne zcela přesné a do jisté míry zavádějící (matoucí) formulace - nezaložil zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, nýbrž na skutkovém zjištění, k němuž dospěl cestou hodnocení provedených důkazů, že cena byla sjednána v té částce, kterou žalobce žalovanému zaplatil, tj. ve výši 300 000 Kč, a nikoliv ve výši 30 000 Kč, jak tvrdil žalobce. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vnímané v kontextu, neskýtá prostor k pochybnostem o tom, že soud dospěl v otázce sjednané ceny k zjištění. Dovolatel zmíněné hodnocení odvolacího soudu přehlíží, resp. účelově si ho vykládá tak, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene, a setrvává na svých námitkách, uplatněných již v odvolání a vztahujících se k otázce rozložení důkazního břemene, jako by tu zmíněného vysvětlení odvolacího soudu nebylo.

Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, že důkazní břemeno vyplývá z ustanovení věty druhé a rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala. Např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. , pak Nejvyšší soud zdůraznil, že o takovou situaci nejde, byla-li žaloba zamítnuta na základě učiněného skutkového zjištění, tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno. Odvolací soud ve zde souzené věci proto – oproti názoru dovolatele - přiléhavě konstatoval, že v situaci, kdy byl prokázán skutkový děj, nemají úvahy o rozložení důkazního břemeno místo.

Se kterými závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , a při řešení které otázky procesního práva se měl odvolací soud dostat do rozporu při hodnocení věrohodnosti svědkyně M. L., není z dovolání patrno. Dovolatel se tu omezuje na polemiku se způsobem, jakým se odvolací soud při hodnocení věrohodnosti této svědkyně vypořádal se skutečností, že byla uznána vinnou ze spáchání přestupku vůči žalobci, jehož se dopustila odcizením vybavení tetovacího studia ze msty za údajné nevyplacení mzdy. Lze k tomu dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. bylo vydáno v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. někdejší ). V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním ( ), ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Dovolacím důvodem upraveným v pak nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení Tím spíše pak námitky skutkové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. ).

K argumentaci, že závěry správního orgánu o hodnotě movitých věcí, které byly i předmětem kupní smlouvy mezi účastníky, jsou podstatným důkazem, který měl vzít odvolací soud v potaz, dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. ). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula.

Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zřejmě však přehlédl, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle vyloučena.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle dílem jako nepřípustné, dílem pro vady, odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 7. 2020

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu