Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1614/2020

23 Cdo 1614/2020-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. H., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, proti žalované K. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, o zaplacení částky 230.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. -209, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění: (dle )

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. -154, zamítl žalobu o zaplacení částky 230.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu obou výroků, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila v tom smyslu, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a jeho rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v obou jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda se námitka promlčení slučuje s dobrými mravy. Dle dovolatele chování žalované bylo vedeno plánovanou snahou vehnat žalobce, před nímž byly podstatné okolnosti předmětné záležitosti záměrně zamlčeny, do podepsání dohody o narovnání. Dodává, že počínání žalované bylo neslučitelné s požadavky na korektnost vůči partnerovi dohody.

Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ).

Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. ), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace , (dále jen „obč. zák.“), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.

Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. , či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ).

Judikaturu k obč. zák. lze přitom přiměřeně aplikovat i ve vztahu k , , dále jen „o. z.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. ). I pro poměry výkladu ustanovení o. z. je zásadně použitelná judikatura k otázce, kdy lze účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci odvolací soud vyzval žalobce dle , 3 k doplnění tvrzení ohledně toho, v čem je spatřován rozpor vznesené námitky promlčení práva namítat relativní neplatnost předmětné dohody o narovnání s dobrými mravy. Dle odvolacího soudu žalobcem uvedené okolnosti se zjevně vztahovaly pouze k vlastnímu uzavření dohody o narovnání, jejich obsahem je jen tvrzení žalobce o jeho omylu o tom, že převzal od žalované částku 319.000 Kč, navíc zjevně vyvolaném především V. H., nic však netvrdí o tom, proč by měla být nahlížena právě námitka promlčení vznesená žalovanou jako rozporná s dobrými mravy. Rovněž další okolnosti tvrzené žalobcem spočívající v tom, že žalovaná měla vědět o tom, že peníze nebyly ve skutečnosti předány, kdy dle žalobce jej úmyslně a lstivě měla udržovat v omylu o tom, že peníze předala, se opět vztahují k okolnostem uzavření dohody o narovnání a omylu žalobce o skutečnosti pro něj podstatné při uzavření této dohody. Ani tato tvrzení však dle odvolacího soudu neobsahují žádný zvláštní důvod, proč by měla být považována za rozpornou s dobrými mravy vlastní námitka promlčení. Odvolací soud přitom tímto svým závěrem nevybočil z intencí výše předestřené ustálené rozhodovací praxe a Nejvyšší soud neshledává jeho úvahu zjevně nepřiměřenou. Dovolatelem předložená otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud nadto dodává, že důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí ( ), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , či ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu