Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 542/06

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele M. F., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, Tyršova 64, Náchod, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2006, č.j. -176, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2003, č.j. -128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 17. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2006, č.j. -176, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2003, č.j. -128.

Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručena , y, d (dále jen ""). Stejně tak mělo dojít porušení i y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

Dne 12. 9. 1995 uzavřel stěžovatel s první žalovanou smlouvu o půjčce, na jejímž základě vznikl první žalované závazek splatit stěžovateli půjčenou částku 150.000,- Kč a dohodnutý 11% úrok měsíčně. Splatnost půjčky byla dohodnuta do konce roku 1997. Další smlouvu o půjčce pak výše uvedené subjekty uzavřely dne 14. 12. 1995. Z této smlouvy vznikl první žalované závazek vrátit stěžovateli částku 700.000,- Kč s 5, 5% úrokem měsíčně do 15. 12. 1996. Ze smlouvy uzavřené dne 12. 9. 1995 zaplatila první žalovaná na náhradu jistiny částku 50.000,- Kč. Z druhé smlouvy pak nezaplatila na úhradu jistiny žádnou částku. U smlouvy ze dne 12. 9. 1995 byl uhrazen smluvní úrok k 12. 1. 1997 (nikoli však v plném rozsahu), u smlouvy ze dne 14. 12. 1995 byl smluvní úrok uhrazen do prosince 1996. Poslední splátka úroku byla uhrazena dne 13. 1. 1997. Vzhledem ke skutečnosti, že první žalovaná svůj závazek včas neuhradila, domáhal se stěžovatel splnění její povinnosti soudně.

Poté, co Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 21. 10. 2003, č.j. -128, změnil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 11. 2002, č.j. -85, rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, jenž ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2006, č.j. -176, dospěl k závěru, že dovolání je důvodné v té části, kde bylo rozhodováno o promlčení příslušenství. Pokud se týká základu žaloby, pak tam věc posoudil tak, že podle ustanovení , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "OBZ"), smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II. této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se řídí pouze ustanoveními .

Stěžovatel je ve svém návrhu přesvědčen, že jak postupem Nejvyššího soudu ČR, tak i postupem Krajského soudu v Hradci Králové došlo k významnému porušení základních lidských práv a svobod, dle nichž má každý právo vlastnit majetek a nikdo nesmí být svého majetku svévolně zbaven. Podstatu ústavní stížnosti pak tvoří polemika s tím, zda měly obecné soudy posoudit předmětný smluvní vztah podle OBZ či podle neboť promlčecí doba podle je tři roky a podle OBZ je promlčecí doba čtyři roky. Určení právního režimu smluvního vztahu má v tomto konkrétním případě zásadní dopad na posouzení nároku, resp. práva stěžovatele na uhrazení dluhu, popř. odpovídajících úroků.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. obyčejných zákonů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle d (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).

Podle článku 36 odst. 1y, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení y ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.

Pokud jde o namítané porušení y ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Ústavní stížnost představuje prostředek ochrany navrhovatele, jenž je založen na principu subsidiarity, z čehož plyne, že jej lze využít teprve v okamžiku vyčerpání všech řádných a případně i mimořádných opravných prostředků. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR část napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a vrátil citovanému soudu k dalšímu řízení, nelze mít v dané části za to, že došlo k naplnění výše zmíněné zásady, neboť obecný soud bude o zrušené části opětovně rozhodovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to ve vztahu k výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2006, č.j. -176, pro zjevnou neopodstatněnost [ ] a ve zbývající části pak pro její nepřípustnost [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu