Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3379/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Janků, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. -374, a Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, č. j. -403, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných a 4 a a 3 d.

Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal obnovy směnečného řízení, v němž vystupoval jako žalovaný; žalobu založil na výkladu relevantních zákonných ustanovení, který však obecné soudy nepřijaly, a vyhodnotily ji podle ustanovení jako opožděně podanou; soud prvního stupně proto žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil a dovolací soud stěžovatelovo dovolání rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti setrvává stěžovatel na své argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, neboť je přesvědčen, že obsahuje ústavněprávně konformní řešení jeho situace, a to bez ohledu na to, že obecné soudy dospěly k odlišnému závěru, který ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily. Stěžovatel se nicméně domnívá, že se dopustily porušení jeho práva na spravedlivý proces, a důsledně tomu i jeho základního práva zakotveného v d.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Tyto podmínky ústavněprávního přezkumu stěžovatel však očividně pomíjí, neboť jen pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a to nikoli prostřednictvím argumentu jejich protiústavnosti, nýbrž toliko tvrzením, že jsou nesprávná, což k úspěchu před Ústavním soudem nestačí.

Těmto rozhodnutím ostatně nelze ničeho vytknout ani v rovině podústavní.

Zejména odvolací soud stěžovateli vysvětlil - a to bez pochybností přiléhavě - k jakým okolnostem (důkazům či rozhodnutím) se může důvod obnovy řízení vztahovat, resp. že se tak může stát jen k těm, které byly v původním řízení obsahem včasných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, jakož i to, že nyní tvrzené "okolnosti" tyto znaky povýtce nesplňují, a že ta tvrzení, jež by je naopak splňovala, neimplikují existenci okolností kvalifikovaně "nových". Že takovou "potřebně" novou okolností není ani stěžovatelem odkazovaná "zpráva občanského spolku Sdružení poškozených justicí ČR", jestliže se odtud dozvěděl jen právní možnost čelit předchozím rozhodnutí cestou obnovy řízení, potvrdil i dovolací soud, a oponovat tomu vskutku efektivně nelze.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z toho, co bylo výše řečeno, se podává, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení jsou dány.

Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož ustanovení proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu