Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2377/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti AGROPLAST, a. s., se sídlem v Liberci, Kunratická 1100, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci 3, Jánská 864/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. -397, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 č. j. -335 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2010 č. j. -299, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení , a y (dále jen " "), , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Krajský soud v Hradci Králové výše uvedeným rozsudkem určil, že stěžovatelka nemá vůči úpadkyni KOKAM H + H, spol. s r. o. (dále jen "úpadkyně"), pohledávky ve výši 1 309 060,80 Kč a 181 400,10 Kč.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a písmeno c) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že písemná smlouva o převodu báňských práv může být obsahově úplatný či neúplatný převod, a to v závislosti promítnutí skutečné ceny otvírek lomu. Namítá, že v dané věci byla skutečná cena otvírky lomu, tedy peněžní částka vynaložená na získání báňských práv, jež je komplexně vedena v účetnictví úpadkyně, snížena o částky z účetnictví, jež byly prodány jinými majetkoprávními smlouvami a zároveň byla stvrzena smluvní volností obou smluvních stran a snížena od skutečného zůstatku účetní hodnoty pořízení báňských práv na pouze 1 500 000,- Kč. Dále stěžovatelka poukazuje na tři pravomocná soudní usnesení s tím, že exekuční titul byl několikrát přezkoumáván k odvolání povinných a pohledávka přihlášená v konkursním řízení byla částečně uspokojena v exekučním řízení. Dovozuje, že samotné uznání závazku vycházející z převodu na třetí subjekt a placení závazku exekučního titulu, s nímž se obecné soudy nevypořádaly, představuje nezpochybnitelný fakt právních vztahů mezi dvěma smluvními subjekty. Poukazuje též na obsah exekutorského zápisu, jakož i uznáním dluhu založenou vyvratitelnou domněnku existence dluhu a náležitosti tohoto uznání, stanovené obchodním zákoníkem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek a uplatnila i mimořádný opravný prostředek, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.

Obecné soudy vycházely z ustálené judikatury, podle které pravomocné soudní rozhodnutí ve věci samé ve sporu o zaplacení příslušné pohledávky mezi dlužníkem a jeho věřitelem nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ( ) pro spor o určení pravosti pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka; konstatovaly, že řečené plyne přímo z dikce ustanovení a , o konkursu a vyrovnání, jež konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty dovolují popřít i vykonatelnou pohledávku konkursního věřitele, včetně vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 139/2009).

Rozhodující soudy dospěly k ústavněprávně akceptovatelnému právnímu závěru, podle nějž pohledávka stěžovatelky z titulu ceny za převod práva těžby (pohledávka přihlášená stěžovatelkou do konkursního řízení podle ustanovení ) nevznikla a pohledávku, jež stěžovatelce měla vzniknout vůči úpadkyni podle smlouvy o smlouvě budoucí, do konkursního řízení nepřihlásila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006).

Není též spolehlivého (ústavněprávního) argumentu proti konstatování obecných soudů, že vedlejší účastnici (žalobkyni) se podařilo vyvrátit domněnku existence uznaného závazku a řešení otázky, zda lze převést báňská práva úplatně či neúplatně, nebylo v projednávané věci relevantní.

Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení jsou dány.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu