Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1101/2020

22 Cdo 1101/2020-635

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců 1) M. Š., narozeného XY, bytem XY, 2) N. Š., narozené XY, bytem XY, 3) M. T., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 24, proti žalovanému B., IČO XY, se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. -589, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. -473, zamítl žalobu na zrušení věcného břemene užívání 7 bytů a 3 ateliérů (čísla 3, 4 a 5) žalovaného, zapsaného na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, k pozemku parc. č. XY o výměře 537 m², zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY (výrok I), i žalobu o uložení povinnosti žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovanému za zrušení věcného břemene přiměřenou náhradu ve výši 4 213 000 Kč (výrok II), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III) a státu (výrok IV).

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky předmětného pozemku s bytovým domem, v němž na základě hospodářské smlouvy s jejich předchůdcem a jejích dodatků předchůdce žalovaného vybudoval vestavbu a nástavbu (7 bytových jednotek a 4 ateliéry). V roce 1996 bylo v katastru nemovitostí zapsáno oprávnění žalovaného z věcného břemene užívání. Soud neshledal trvalou změnu poměrů, k níž by došlo oproti době vzniku služebnosti, vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panující oprávněné osoby dle , , dále jen „o. z.“. Ačkoli v původní hospodářské smlouvě podle tehdy platných předpisů bylo vymezeno právo užívání až do úplného vypořádání nákladů, byla smlouva nahrazena zákonným věcným břemenem a zrušení věcného břemene by znamenalo vznik bezdůvodného obohacení na straně žalobců, neboť žalovaný má nejen práva, ale i povinnosti z věcného břemene, které řádně vykonává. Žalobci spatřují hrubý nepoměr jen v ekonomických důsledcích spojených s existencí věcného břemene, neboť došlo k navýšení cen bytů v Praze, což samo o sobě není změnou poměrů zakládající hrubý nepoměr. Žalobci poukazovali jen na zisky žalovaného z nájemného, netvrdili žádnou reálnou trvalou změnu, která nebyla prokázána ani např. ve výběru nájemného, pronájmu za jiným, např. komerčním účelem, v osobních poměrech a chování účastníků atd. Poukázal i na rozpory ve znaleckých posudcích předložených žalobci.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. -589, zamítl návrh na nařízení předběžného opatření (výrok I) a rozhodl o vrácení složené jistoty žalobcům (výrok IV). Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III). Ztotožnil se se závěrem, že hospodářskou smlouvu uzavřenou mezi předchůdcem žalobců a předchůdcem žalovaného nahradilo zákonné věcné břemeno svědčící družstvu podle zákonného opatření č. , kterým byl (mimo jiné) doplněn , o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „ “), a k otázce podmínek, za nichž lze zrušit věcné břemeno podle , poukázal na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , od nichž není důvod se odchylovat i v této skutkově obdobné věci. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení ohledně (vynutitelného) neplnění či porušování povinností ze strany žalovaného, resp. jeho členů, stejně jako argumentace obsahem hospodářské smlouvy ze dne 3. 11. 1977 a závěry znaleckého zkoumání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jímž napadli výrok II o věci samé a III o nákladech řízení, navrhli jejich změnu, případně jejich zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Napadené výroky spočívají na nesprávném a zčásti chybějícím právním posouzení věci. Rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které sice již byly v jednom rozhodnutí dovolacího soudu vyřešeny, avšak bez zohlednění řady relevantních skutečností, tedy nikoli v plném rozsahu, a měly by být v jejich případě posouzeny jinak, a to:

1) aplikace o. z. v případě věcného břemene zřízeného ;

2) obsahu práv a povinností členů bytového družstva, kterému svědčí věcné břemeno zřízené , na straně jedné, a obsahu práv a povinností vlastníků věci zatížené věcným břemenem na straně druhé.

Napadené výroky závisí též na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to:

3) rozsahu odvolacího přezkumu, jak plyne z § a 212a ;

4) obsahových náležitostí písemného vyhotovení rozsudku, jak plynou z ;

5) posouzení náhrady nákladů řízení ve smyslu

V rozsáhlém dovolání dovolatelé zopakovali skutkový stav věci a svá tvrzení, o něž žalobu opřeli. Poukázali na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. (dle nějž by mělo podléhat revizi, zda prospěch bytového družstva z věcného břemene podle stále ještě v běhu času odpovídá zhodnocení nemovité věci, a pro řešení se nabízí o. z.; je nutno posuzovat specifika konkrétních případů a je třeba zvážit pozitiva a negativa na straně vlastníka bytových jednotek spočívající ve zhodnocení věci i nemožnosti jednotky fakticky užívat a na straně oprávněné osoby spočívající v možnosti bezplatně užívat cizí bytové jednotky s právem jejich pronájmu a ztrátě této výhody). Vyjádřili názor, že za trvalou změnu poměrů vyvolávající hrubý nepoměr dle o. z. je třeba považovat skutečnost, že se žalovanému již dostalo ze strany dovolatelů adekvátního protiplnění za zhodnocení jejich domu. Podle jejich mínění se na jejich úkor obohacuje žalovaný a také jeho členové (i cenami převáděného členského podílu). Byty navíc již neslouží k ubytování členů družstva, nýbrž jiných osob, i ke krátkodobému ubytování zahraničních turistů, čímž žalovaný porušuje zákon (což je důvodem i pro zrušení žalovaného družstva). K tomu navrhovali důkazy, soud prvního stupně k nim ale nepřihlédl. Většina bytů je tak užívána ke komerčním účelům a nikoli k zajištění bytové potřeby členů žalovaného, jenž dlouhodobě neplní své zákonné povinnosti přispívat na opravy a zachování domu a umožnit dovolatelům kontrolu jejich majetku a způsobu jeho užívání (činí stavební úpravy a změny trvalého charakteru omezující pokojné užívání domu nájemci ostatních prostor v domě). Tuto skutečnost namítali v odvolání, a pokud se jí odvolací soud nezabýval, je jeho posouzení nesprávné. Podrobně zopakovali své argumenty z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a poukázali na jeho nesprávné závěry, s nimiž se odvolací soud nevypořádal a jen přepsal argumenty ze zcela jiné věci rozhodované dovolacím soudem.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle až 3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost novelizujícího , čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. , všechna dostupná na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání ( věta druhá ).

Přípustnost dovolání není u některých otázek [zejm. body 1) a 2)] vymezena výslovně zcela určitým způsobem, nicméně z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé nesouhlasí s tím, jak v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. (o něž odvolací soud své rozhodnutí opřel), dovolací soud posoudil předpoklady pro zrušení služebnosti podle o. z. v případě věcného břemene založeného podle [zejména nesouhlasí se závěrem, že zrušení věcného břemene podle o. z. u věcného břemene svědčícího družstvu podle by přicházelo v úvahu „pouze“ tehdy, „pokud by ke dni rozhodnutí soudu nesvědčilo členovi družstva právo nájmu družstevního bytu (šlo by o ,volný‘ byt, resp. jednotku)“, a domáhají se jeho přehodnocení]. Uvedený závěr považují za rozporný s o. z. a se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. . Dále se domáhají vyřešení otázek, které dovolacím soudem v označeném rozhodnutí vyřešené nebyly, a odvolací soud je vyřešil v rozporu s označenými rozhodnutími řešícími otázku možnosti zrušení věcného břemene dle o. z. obecně (tedy v rozporu se standardní rozhodovací praxí dovolacího soudu). Z dovolání je zřejmé, že za takové otázky považují, zda pro zrušení věcného břemene založeného podle o. z. je významná skutečnost, že na základě dalších dispozic členů družstva a nájemců bytů (přenecháním do užívání třetím osobám) nejsou tyto byty zatížené věcným břemenem ve prospěch družstva fakticky užívány nájemci (členy družstva), nýbrž dalšími osobami, a skutečnost, že družstvo oprávněné z věcného břemene neplní (či porušuje) povinnosti s touto služebností spojené [otázka pod bodem 1) dovolání].

Dovolatelé odkázali na rozhodnutí sp. zn. , v němž za trvalou změnu poměrů odůvodňující zrušení služebnosti považoval dovolací soud přírůstek do rodiny povinného a potřebu získat pro sebe možnost užívat i prostory zatížené věcným břemenem doživotního užívání ve prospěch oprávněného, a sp. zn. , v němž takovou změnu poměrů shledal dovolací soud v chování účastníků a jejich vzájemných vztazích. Za rozporný s tím považují závěr odvolacího soudu, že u věcných břemen založených „není zásadně třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti věci a zabývat se žalobními tvrzeními žalující strany“, a že o. z. je možno aplikovat jedině v případě, že by ke dni rozhodnutí soudu nesvědčilo žádnému z členů oprávněného bytového družstva právo nájmu k bytu zatíženému věcným břemenem. Podle dovolatelů odvolací soud svým výkladem fakticky možnost aplikace o. z. na věcná břemena založená vyloučil. Uvolnění družstevního bytu nadto nelze považovat za trvalou změnu. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. , je smyslem snaha o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů mezi vlastníky domů a bytovými družstvy, která domy svým nákladech zhodnotila, odvolací soud však dovodil, že účelem věcného břemene mělo zřejmě být trvalé zajištění bezplatného užívání cizí nemovitosti pro členy bytových družstev bez ohledu na výši vynaložených nákladů. Zákonodárce logicky nemohl omezit trvání takto zřízených věcných břemen na stejnou dobu, když se v každém jednotlivém případě lišila výše vynaložených nákladů družstvem i výše zhodnocení nemovitosti.

Dovolatelé dále rozporují závěr, že by účastníky řízení museli být nájemci předmětných bytů a atelierů, takovou podmínku o. z. neobsahuje. Výklad a o. z. je třeba provádět ve světle principu proporcionality a žalobci znaleckým posudkem prokázali, že výhoda již byla z jejich strany žalovanému dávno vyrovnána a další omezování jejich vlastnického práva ve prospěch žalovaného je nedůvodné a protiústavní.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle (k důvodům přípustnosti viz níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v , a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Z hlediska požadavku na přehodnocení závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , nelze považovat dovolání za přípustné (dovolací soud neshledal důvod pro přehodnocení tam vyslovených závěrů), z hlediska rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posuzování předpokladů pro zrušení věcného břemene dle § 1299 odst. 2 o. z. (z pohledu výše uvedených otázek, které nebyly dovolacím soudem v označeném rozhodnutí řešeny) je dovolání přípustné a důvodné.

Nalézací soudy správně posuzovaly danou věc podle ustanovení o. z. (viz § 3028 odst. 2 o. z.).

Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

K bodu 1) dovolání z hlediska požadavku na přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu:

V usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , které obstálo i z pohledu ústavnosti (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. , dostupným na https://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu), se Nejvyšší soud zabýval otázkou možnosti zrušení věcného břemene založeného podle § 28d transformační zákona podle § 1299 odst. 2 o. z., a to z důvodu plynutí času, a vymezil v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. (ponechávajícím takové posouzení na úvaze obecných soudů dle specifických podmínek konkrétních případů),podmínky, za nichž lze ke zrušení předmětného věcného břemene z tohoto důvodu přistoupit. Vyšel přitom i ze závěrů vyslovených v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. soud v napadeném rozhodnutí podstatné části rozhodnutí dovolacího soudu cituje, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (účastníkům je jeho obsah znám). Dovolací soud v něm dovodil, že zákonodárce měl možnost omezit trvání věcného břemene na určitou dobu, přesto je v zřídil na dobu neurčitou. Je tak třeba vyjít z toho, že jeho úmyslem nebylo vázat trvání uvedeného práva na běh času. Vyšel též ze skutečnosti, že ústavnost tohoto ustanovení nebyla zpochybněna. Právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Zdůraznil, že zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle , , účinný do 31. 12. 2013 („obč. zák.“), a s ohledem na obsah práva nájmu družstevního bytu, vycházejícího z vlastnictví členského podílu majícího majetkovou hodnotu vyjádřenou cenou obvyklou, a znehodnocení členského podílu nájemce v případě zrušení věcného břemene svědčícího družstvu podle (majícího za následek zánik majetkového práva – nájmu družstevního bytu), a to navíc v předmětném řízení, ve kterém nájemce nebyl účastníkem, a nemohl tedy mít vliv na obsah rozhodnutí, dovodil, že postup naznačený Ústavním soudem v usnesení ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. , by přicházel do úvahy, pokud by ke dni rozhodnutí soudu nesvědčilo členovi družstva právo nájmu družstevního bytu (šlo by o „volný“ byt, resp. jednotku).

Nejvyšší soud tak ve výše uvedeném rozhodnutí zdůvodnil, proč v uvedeném konkrétním případě při zrušení ( o. z.) věcného břemene založeného podle považuje právě skutečnost, zda ke dni rozhodnutí soudu svědčí členovi družstva právo nájmu družstevního bytu, za zásadně významnou pro postup naznačený v dovolateli označeném usnesení Ústavního soudu. Tyto závěry zaujal ve vztahu k žalobě spatřující trvalou změnu poměrů pouze v běhu času, s nímž žalobkyně spojovala faktické „odbydlení“ věcného břemene, a odvolací soud dovodil, že jen běh času nemůže narušit rovnováhu mezi absolutními časově neomezenými právy, které zákonodárce „vybalancoval“ zřízením věcného břemene podle . Od vyslovených závěrů, jež obstály i v rovině ústavní (s nimiž je napadené rozhodnutí souladné), neshledává dovolací soud důvod se odchýlit. Nicméně odvolací soud si nesprávně vyslovené závěry vyložil tak, že u bytu, jenž není „volný“, nepřipouštějí možnost zrušení předmětného věcného břemene ani z jiných důvodů (k tomu viz níže uvedené).

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , není založeno na závěru, že by účastníky řízení o zrušení věcného břemene založeného podle museli být vždy i nájemci předmětných bytů. Dovolací soud v označeném usnesení ve svých závěrech pouze poukázal na zásadní dopady rozhodnutí o zrušení věcného břemene do majetkových poměrů členů družstva a nájemců bytů, aniž by v jím projednávané věci (vzhledem k tomu, že nebyli účastníky řízení) měli možnost výsledek řízení ovlivnit, což byl jeden z argumentů podporujících závěr, že zrušení předmětného věcného břemene v jím projednávané věci (z důvodu pouhého plynutí času) přichází v úvahu jen u bytu právně „volného“. Neučinil tedy obecně platný závěr o tom, že takového řízení se musí vždy člen družstva (nájemce zatíženého bytu) účastnit. Ani pro přehodnocení tohoto závěru neshledal tedy dovolací soud důvod.

Lze jen dodat, že člen družstva (nájemce zatíženého bytu), jenž není oprávněným z věcného břemene a účastníkem řízení o zrušení věcného břemene podle , má možnost výsledky řízení ovlivnit podporou oprávněného družstva prostřednictvím institutu vedlejšího účastenství ( ), neboť má právní zájem na výsledku takového řízení, a může takto ovlivnit jeho výsledek realizací stejných práv a povinností, jako má účastník řízení. V označené věci projednávané dovolacím soudem tomu tak ale nebylo.

K bodu 1) dovolání z hlediska rozporu napadeného rozhodnutí se standardní rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení výše uvedených otázek týkajících se neplnění (porušování) povinností oprávněného z věcného břemene a přenechávání bytů nájemci k užívání dalším osobám:

V usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , dovolací soud výslovně uvedl, že dovolatelka v odvolacím řízení neuplatnila výtky, „že žalovaný a osoby, kterým prostory umožňuje užívat, výhody zneužívají v neprospěch žalobkyně – přenechávají je k užívání rodinným příslušníkům členů žalovaného nebo dokonce inkasují příjmy z pronájmu třetím osobám,“ a „že žalovaný neplní povinnosti, které vůči ní má – nehradí náklady související s užíváním jednotek zatížených věcným břemenem a žalobkyně je musí doplácet společenství vlastníků bytových jednotek“. Proto (vzhledem k zásadě projednací) tyto skutečnosti nevzal odvolací soud při rozhodování věci v potaz (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. ). Také dovolací soud se jimi proto v uvedeném rozhodnutí nezabýval.

Nelze vyloučit zrušení nebo omezení věcného břemene založeného podle pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby za náhradu ( o. z.).

Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. dne 30. 3. 2016, sp. zn. ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. ). Ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. patří totiž k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. dne 26. 1. 2011, sp. zn. , k § 151p obč. zák.). Označená rozhodnutí přijatá za dřívější úpravy jsou použitelná i pro výklad ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. (srov. obdobný závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ). Z konstantní judikatury dovolacího soudu k těmto normám vyplývá, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu k době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno. Taková změna může spočívat i v osobních poměrech účastníka právního vztahu, pokud se výrazným způsobem dotýká dalšího obsahu či trvání věcného břemene.

V rozsudku ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud připustil možnost zrušení věcného břemene pro změnu poměrů i v případě mimořádně konfliktních vztahů mezi účastníky. Uvedl, že došlo-li ke změně poměrů spočívající v tom, že vztahy mezi účastníky jsou mimořádně konfliktní a existence věcného břemene je důvodem sporů mezi nimi, které mají negativní vliv na užívání a údržbu domu, jsou dány důvody ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu.

Vysoce konfliktní vztahy mezi účastníky vedoucí k tomu, že nemovitost je zanedbaná a dlouhodobě není prováděna ani její základní údržba, ke které je povinen podle § 1263 o. z. i žalovaný (oprávněný z věcného břemene), považoval Nejvyšší soud za důvod pro zrušení věcného břemene i v rozsudku ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. (za předpokladu porovnání újmy, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a případné újmy, která vznikla vlastníkovi zatížené nemovitosti v důsledku změny poměrů).

Odvolací soud v této věci vyšel z úvahy, že u bytu, jenž není „volný“, v řízení, jehož se neúčastní nájemci (členové družstva), nelze ke zrušení věcného břemene založeného podle přistoupit, a že tvrzení žalobců ohledně (vynutitelného) neplnění či porušování povinností ze strany žalovaného, resp. jeho členů, stejně tak jako argumentace obsahem hospodářské smlouvy ze dne 3. 11. 1977 a závěry znaleckého zkoumání na uvedeném závěru nemohou nic změnit. K otázce přenechávání bytů nájemci k užívání třetím osobám se nevyjádřil.

Uvedené závěry tedy vycházejí z rozhodnutí dovolacího soudu v konkrétní věci, v níž byl dovolací soud limitován zjištěným skutkovým stavem a uplatněnou dovolací námitkou (řešil tedy zrušení věcného břemene jen z hlediska běhu času a „odbydlení“ si věcného břemene), které si odvolací soud nesprávně vyložil. Proto je nutno toto posouzení v dané věci považovat za zjevně nepřiměřené, neboť se v jejich důsledku odvolací soud řádně nevypořádal s tvrzenými skutečnostmi, které podle ustálené judikatury dovolacího soudu mohou v konkrétním případě vést k závěru o naplnění podmínek § 1299 o. z. umožňujícího zrušení služebnosti (mohou být významné pro vymezení hypotézy právní normy).

Lze souhlasit s tím, že plnění zákonných povinností oprávněnou osobou je vynutitelné soudně. To ovšem samo o sobě nevylučuje možnost, že v důsledku jejich neplnění mezi oprávněnou a povinnou osobou nastanou takové konfliktní vztahy, které vedou k tomu, že nemovitost nemůže být řádně udržována a má to negativní vliv na její užívání.

Přenechání bytů v nájmu členů družstva k užívání dalším osobám (podnájem bytu) je upraveno stanovami [viz o obchodních společnostech a družstvech („o obchodních korporacích“)] a jejich porušování může být sankcionováno pouze družstvem [hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu může vést i k vyloučení člena z družstva dle zákona o obchodních korporacích]. Je tedy na družstvu, aby sledovalo a vyhodnotilo, zda člen družstva realizuje práva a povinnosti z nájmu v souladu se zákonem a stanovami, a sjednalo nápravu. Nicméně nelze vyloučit, že případný podnájem, obzvláště opakovaný a současně krátkodobý (byť by byl realizován v souladu se stanovami, jejichž obsah je v dispozici členů družstva – viz a násl., , zákona o obchodních korporacích), může být realizován takovým způsobem, že vede k narušení poměrů v domě a brání jeho řádnému užívání. Nelze tudíž a priori vyloučit, že v konkrétních podmínkách jeho realizace může vést i tato okolnost k závěru o vzniku takového nepoměru mezi užitkem (výhodou) oprávněného a zatížením služebné věci, který již lze kvalifikovat jako nepoměr hrubý, a lze-li jej vyhodnotit (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) jako změnu trvalou (v poměru k době založení služebnosti), která může vést ke zrušení věcného břemene dle o. z. za přiměřenou náhradu.

Napadené rozhodnutí sice není založeno na výslovném závěru, že „není třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti věci a zabývat se žalobními tvrzeními žalující strany“, jak dovozují dovolatelé, nicméně přisoudilo jednomu z hledisek, o něž je žaloba opřena, takový význam, že ostatní tvrzené skutečnosti v odvolání (i ty, kterými se soud prvního stupně zabýval) nepovažoval odvolací soud pro vymezení hypotézy právní normy (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) za právně významné. Žalobci přitom v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jeho závěry rozporovali a poukazovali na to, že v řízení uplatnili i další výše uvedené skutečnosti, z nichž vznik hrubého nepoměru dovozovali, a navrhovali k nim důkazy, které soud prvního stupně neprovedl. Těmito jejich námitkami se odvolací soud pro svůj chybný právní názor dostatečně nevypořádal.

Odvolací soud se tedy nezabýval tím, zda dovolatelé (jak uvedli v odvolání) tvrzené skutečnosti řádně uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně (a jsou proto v odvolacím řízení podle přípustné), zda k nim též navrhli důkazy způsobilé jejich tvrzení prokázat, zda je správný závěr soudu prvního stupně, že povinnosti z věcného břemene žalovaný stále řádně vykonává (a že žalobci výkon povinností žalovaným nerozporovali), či závěr, že byty nejsou využívány ke „komerčním účelům“. Zda tedy žalobci prokázali vznik takových konfliktních vztahů mezi účastníky, které znemožňují řádné užívání a údržbu domu (či navrhovali k tomu soudem neprovedené důkazy), a jaký význam to v této konkrétní věci má pro posouzení toho, zda nastala trvalá změna poměrů naplňující předpoklady pro zrušení služebnosti dle o. z., to vše s přihlédnutím k oprávněným zájmům členů družstva, jimž svědčí právo byt užívat.

K bodu 2) dovolání – „obsahu práv a povinností členů bytového družstva, kterému svědčí věcné břemeno zřízené , na straně jedné, a obsahu práv a povinností vlastníků věci zatížené věcným břemenem na straně druhé“:

Takto položená otázka není řádně vymezená, není z ní zřejmé, řešením jakého konkrétního právního problému by se na jejím základě měl dovolací soud zabývat (a zda je na jejím vyřešení napadené rozhodnutí založeno). Postrádá také jasné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé namítají, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí a Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. pominuly, že obsah práv členů žalovaného a hodnota jejich členského podílu se od obsahu práv členů jiných družstev a hodnoty jejich členských podílů významně liší, neboť je závislá na majetkové podstatě a právech každého jednotlivého družstva a nelze je srovnávat (zejména mezi členy družstva, kteří museli členským vkladem zainvestovat nákup pozemku a stavbu celého domu, a kteří nikoli, jako v této věci, kde se jejich postavení blíží postavení nájemců). Polemizují tak především se závěry dovolacího soudu vyslovenými v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , a domáhají se tak jejich přehodnocení. Pro to dovolací soud, jak je uvedeno výše, neshledává důvod. Dále poukazují na skutečnost, že družstvo může být založeno jen za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů, a že k tomuto účelu předmětné byty fakticky neslouží. K tomu se již vyjádřil dovolací soud pod bodem 1).

K bodům 3) „otázka rozsahu odvolacího přezkumu, jak plyne z § a 212a “

4) „otázka obsahových náležitostí písemného vyhotovení rozsudku, jak plynou z “:

Dovolatelé namítají, že podle rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. , je odvolací soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí i z důvodů, které nebyly uplatněny, „takto však v předmětné věci odvolací soud nepostupoval, pokud se k důvodům uvedeným v odvolání nevyjádřil“. K tomu lze uvést následující:

Možnost odvolacího soudu přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, vyplývá přímo z Takto položená otázka je však rozporná. Dovolává se rozhodnutí dovolacího soudu o povinnosti odvolacího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí i z neuplatněných důvodů, ačkoli ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu, že se v rozhodnutí nevyjádřil k důvodům v odvolání uvedeným. Dovozování rozporu s označeným rozhodnutím dovolacího soudu tedy není případné. Prostřednictvím takto položené otázky uplatňují dovolatelé v podstatě nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a vady při zjišťování skutkového stavu.

Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s námitkami dovolatelů a jejich odkazy na rozhodnutí (zejména Ústavního soudu) a pouze citoval rozhodnutí v jiné věci, čímž podle rozsudku dovolacího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. , zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , existence rozhodnutí dovolacího soudu obsahujícího právní názor na řešení příslušné právní otázky nezbavila soud povinnosti v odůvodnění rozhodnutí reagovat (alespoň stručně) na právní argumentaci účastníka.

K oběma otázkám lze uvést, že postup odvolacího soudu vycházel z jeho nesprávného právního názoru týkajícího se vymezení hypotézy právní normy. Tento chybný právní názor vedl dovolací soud k závěru o důvodnosti dovolání, čímž jsou v této věci vyřešeny i zbylé dvě dovolací otázky týkající se vad řízení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

K bodu 5) dovolání „posouzení náhrady nákladů řízení ve smyslu “:

Žalobci namítají, že cena za znalecký posudek předložený v řízení žalovaným není jeho účelným nákladem řízení, když soud z jeho závěrů nevyšel.

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání není podle objektivně přípustné. Nicméně lze uvést, že plně úspěšnému účastníkovi náleží podle náhrada nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva (tedy účelných nákladů řízení), mezi něž patří podle i náklady důkazů (tedy i předloženého znaleckého posudku). O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (viz ), neboť až tehdy je znám výsledek řízení a lze posoudit účelnost vynaložených nákladů účastníky. Posouzení účelnosti nákladů vynaložených za znalecký posudek předložený žalovaným a práva žalovaného na náhradu nákladů řízení je tedy s ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu v této fázi řízení předčasné.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobců je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle , neboť je třeba v odvolacím řízení posoudit přípustnost (z pohledu ) a důvodnost odvolacích námitek týkajících se výše uvedených skutečností, jimiž se pro svůj chybný právní názor odvolací soud nezabýval (a to v souladu s označenou judikaturou).Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení ( ).

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán ( věta první, část věty za středníkem ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu