Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4230/2018

33 Cdo 4230/2018-326

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému M. P., bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova 137/7, o 176 836 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. -291, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. -229, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 176.836,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat uzavření smlouvy, podle které se zavázal investovat finanční prostředky v určité výši do nemovitosti č. p. XY ve XY, v níž chtěl žalovaný provozovat penzion a restauraci; žalovaný se zavázal peníze žalobci vrátit. Tuto smlouvu vyhodnotil soud prvního stupně jako nepojmenovanou smlouvu podle , (dále jen „obč. zák.“). Tvrzenou smlouvu o půjčce částky 250.000,- Kč uzavřenou dne 18. 6. 2010 posoudil z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti ve smyslu obč. zák. jako neplatnou. Skutkový stav nebylo možno podřadit pod nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle obč. zák., neboť žalobce neprokázal, že do nemovitosti investoval bez právního důvodu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. -291, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 176.836,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud respektuje zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. , uzavřel, že smlouva o půjčce ze dne 18. 6. 2010 „je sice po formulační stránce zvláštní,“ její smysl je však zřejmý a je na ni třeba hledět jako na platný právní úkon, kterým se žalovaný zavázal žalobci ve lhůtě do 30. 9. 2010 vrátit částku 250.000,- Kč, kterou mu poskytl formou investic do penziónu XY; tyto investice byly transformovány podpisem smlouvy v půjčku podle § 657 a násl. obč. zák. Závěrem o platnosti smlouvy o půjčce se podle přesvědčení odvolacího soudu přesunulo důkazní břemeno z žalobce na žalovaného ohledně tvrzení, že mu žalobce sporné finanční prostředky neposkytl, popř., že mu je žalovaný vrátil. V té souvislosti žalovaný pouze tvrdil, že mu žalobce požadované plnění neposkytl, přičemž toto tvrzení se mu v řízení nepodařilo prokázat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále též „dovolatel“), které považuje za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť jeho rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při řešení otázky rozložení důkazního břemene, tj. otázky procesního práva, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. , z jehož závěrů dovozuje, že k přesunu důkazního břemene dochází jen v případě, kdy se jedná o uznání závazku, u kterého platí domněnka připouštějící důkaz opaku. Jde-li naopak o smlouvu o půjčce podle obč. zák., k takovému přenesení důkazního břemene nedochází; je zásadně na věřiteli (žalobci), aby unesl důkazní břemeno „nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je). Přitom peníze lze dlužníku půjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku.“ S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , dovolatel odvolacímu soudu vytýká způsob, jakým hodnotil důkazy a to, že některé navržené důkazy neprovedl. Současně mu vytýká, že se nevypořádal s jeho odvolacími argumenty, nepoučil jej podle a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Dovolatel má se zřetelem k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , za to, že při posuzování smlouvy o půjčce ze dne 18. 6. 2010 odvolací soud chybně zjistil její obsah, neboť nelze seznat, které investice žalobce byly přetransformovány v půjčku. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu nebo aby jej změnil tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2017, č. j. -229, potvrzuje.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „ “ (srov. čl. II bod 2 ).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Ve vztahu k řešení otázky procesního práva (rozložení důkazního břemene v žalobách o vrácení půjčky) je nezbytné připomenout, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.

Soudní praxe je ustálena v tom, že ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky (§ 657 obč. zák.) tíží věřitele (zde žalobce) povinnost tvrdit, že s dlužníkem (žalovaným) uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu poskytl – tj. některým z judikaturou aprobovaným způsobem předal – peněžní prostředky, které dlužník řádně a včas nevrátil [ ]. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele povinnost důkazní, tj. povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla uzavřena a že ve shodě s projevenou vůlí stran předal dlužníku peněžní prostředky [ , ]. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl věřitel břemeno tvrzení i břemeno důkazní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. , a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. ). Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu (např. splněním), popřípadě skutečnosti, v jejímž důsledku dluh z půjčky nevznikl (např. proto, že vůle smluvních stran směřovala k jinému právnímu úkonu a podobně), leží na dlužníkovi, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , a ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. ).

Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže po žalovaném požadoval, aby přednesl tvrzení a k němu označil důkazy, že smlouva o půjčce nevznikla; pro řešení otázky rozložení důkazního břemene tak dovolání není přípustné.

Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000 (dále jen „Sbírka“), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

Výhrady dovolatele vůči interpretaci obsahu smlouvy primárně nesměřují vůči právnímu posouzení věci, nýbrž zpochybňují skutkové zjištění, k němuž na základě hodnocení důkazů dospěl odvolací soud; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl jím navržené důkazy, že se nevypořádal s jeho odvolacími argumenty, že jej nepoučil podle a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není ( ).

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Václav Duda předseda senátu