Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3813/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti N. N., t. č. ve Věznici Opava, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. -33, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2011 č. j. -141 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2014 č. j. -322, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Stěžovatelka navrhuje rovněž zrušení označeného usnesení Městského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledné dovolání.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle , a d, , , a y a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že v její věci měly trestní soudy rozhodovat podle nového (č. ) a nikoli podle předešlého trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť nový do určité míry omlouvá jednání v právním omylu, a je tedy pro ni příznivější. Stěžovatelka dále uvádí, že trestní soudy nepřípustně extenzivním způsobem a v její neprospěch vyložily pojem "neoprávněný pobyt na území České republiky", který je znakem skutkové podstaty trestného činu, za nějž byla odsouzena. Podle jejího názoru pobyt cizinců, k němuž měla napomáhat, nelze označit za neoprávněný.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí trestního soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález

sp. zn.

).

Stěžovatelce lze přisvědčit, že se trestní soudy jen velmi stručně zabývaly její námitkou, zda by pro posouzení její věci měl být použit nový č. , a to z důvodu možného zbavení trestní odpovědnosti na základě existence právního omylu. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí pouze stroze konstatoval, že jde o nepřípadnou argumentaci, neboť pomíjí jeden ze stěžejních principů právního řádu, totiž že "neznalost zákona nikoho neomlouvá". Nevzal tedy v úvahu ustanovení , z něhož vyplývá, že pokud pachatel při spáchání trestného činu neví, že je jeho čin protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Takže v některých - výjimečných - případech neznalost zákona může být důvodem beztrestnosti.

Tento nedostatek v odůvodnění rozhodnutí trestních soudů však nelze považovat za natolik závažný, aby mohl vést ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť v kontextu celého procesu nedosahuje ústavněprávní roviny (srov. např. rozhodnutí

sp. zn.

,

,

,

a

).

Pro posuzovanou věc je totiž podstatné, že skutek, za který byla stěžovatelka odsouzena, spočíval v tom, že s cílem získat finanční prospěch organizovala uzavírání čistě formálních sňatků jiných žen s cizinci, a to pouze za účelem opatření povolení k pobytu v České republice, kdy těmto ženám přislíbila vyplacení finanční hotovosti. Šlo tedy o ryze spekulativní jednání směřující k obcházení pravidel stanovených zákonem pro pobyt cizinců na území České republiky ( , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů).

Z toho lze tedy spolehlivě dovodit, že stěžovatelka musela vědět, že její jednání je protiprávní, resp. mohla tuto protiprávnost rozpoznat bez zřejmých obtíží (srov. ). Aplikace ustanovení o beztrestnosti jednání z důvodu tzv. omluvitelného právního omylu proto v jejím případě nepřicházela v úvahu, takže trestní soudy správně skutek posuzovaly podle zákona účinného v době spáchání činu, tj. podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009.

Pokud jde o znak "neoprávněný pobyt na území České republiky" v kontextu skutkové podstaty § 171d odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, trestní soudy jeho interpretaci a naplnění dostatečně odůvodnily, přičemž se v tomto směru opřely zejména o stávající judikaturu. Odkázat lze zejména na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (s. 10-11). Ke shodné interpretaci zmíněného znaku trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky se v minulosti přiklonil i Ústavní soud (viz usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud tedy v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal žádné vady ústavněprávního rozměru, které by mohly být důvodem pro jeho kasační zásah, a to ani ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledné dovolání.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu