Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1254/2020

23 Cdo 1254/2020-399

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. D., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N. V., se sídlem Weena 505, Rotterdam, Nizozemské království, reg. č. 24042211, jednající prostřednictvím NN Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/25, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 368.233 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. -365, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění: (dle )

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. -328, zamítl žalobu na zaplacení částky 368.233 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 175.778 Kč s příslušenstvím blíže konkretizovaným zrušil a řízení v této části zastavil, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu obou výroků, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem dovolací soud podotýká, že i když dovolatel v dovolání výslovně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v obou výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, nikoliv v částech dalších.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že uplatněná námitka promlčení není výkonem práva odporujícím dobrým mravům. Dle dovolatele neplatnost pojistné smlouvy byla způsobena výlučně žalovanou, která si musela být neplatnosti vědoma a která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Žalovaná nemohla být v dobré víře s ohledem na své jednání spojené s koncipováním pojistné smlouvy, její prezentací a uzavřením.

Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ).

Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. ), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace , (dále jen „obč. zák.“), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.

Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. , či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ).

V nyní řešené věci odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní, přičemž v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci. Dle závěrů soudu prvního stupně k bezdůvodnému obohacení došlo dne 18. 9. 2007, kdy v souvislosti s pojistnou smlouvou došla žalované částka ve výši 820.101 Kč jako jednorázové pojistné. Podle soudu prvního stupně při vynaložení běžné lidské opatrnosti, kterou lze u rozumného běžného občana předpokládat, musel být žalobci zřejmý rozdíl mezi pojistnou smlouvou a pojistkou již při obdržení první pojistky. Žalobce se tak o důvodech neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení musel dle názoru soudu prvního stupně dozvědět již na podzim roku 2007. Žalobce však podal žalobu až dne 19. 6. 2017. Soud prvního stupně dále uvedl, že z žádných okolností případu nevyplývá, že by primárním cílem žalovanou vznesené námitky promlčení bylo poškození práv žalobce. Dodal, že žalobce se mohl žalobou domáhat vydání bezdůvodného obohacení v objektivní tříleté promlčecí lhůtě a promlčení svého nároku tak předejít, a že v daném případě žalovaná nejednala v úmyslu se bezdůvodně obohatit na úkor žalobce, což vyplývá především z jejího právního jednání od podpisu smlouvy do současnosti. Odvolací soud nadto poznamenal, že o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy lze uvažovat jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení nároku uplatněna, a nikoliv z okolností a z důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku, jak to činí právě žalobce.

Nejvyšší soud neshledal, že by v dané věci ze zjištění soudů plynuly výjimečné okolnosti, které by svědčily o zneužití práva vznést námitku promlčení žalovanou ve vztahu k nároku uplatňovanému žalobcem. Ze zjištění soudů neplyne, že by k marnému uplynutí promlčecí doby po vzniku nároku přispěla právě žalovaná (např. tím, že by dovolateli v uplatnění nároku jakkoliv bránila nebo jej udržovala v mylném přesvědčení, že dluh dobrovolně uhradí) či že by žalobci ve včasném uplatnění nároku bránil jakýkoli závažný důvod. Rovněž se nepodává, že by jednání žalované vykazovalo znaky šikanózního jednání. Samotná skutečnost, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, není důvodem pro odepření účinků námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. ).

V poměrech předmětné věci soudy nižších stupňů výše uvedené judikatorní závěry respektovaly, přičemž jejich úvahy (vycházející z konkrétních skutkových okolností projednávané věci, které dovolacímu přezkumu nepodléhají) ústící v závěr, podle kterého se námitka promlčení vznesená žalovanou nepříčí dobrým mravům, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenými. Přípustnost dovolání tudíž dovolatelem předestřená otázka založit nemůže.

Případným pak Nejvyšší soud neshledal odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , v němž se Ústavní soud otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nezabýval, ani jeho odkaz na nález ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , v němž Ústavní soud posuzoval otázku úmyslného bezdůvodného obohacení ve specifických skutkových poměrech tam řešené věci.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu