Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 26/2020

30 Cdo 26/2020-155

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně AITEC, s. r. o., IČO 25273892, se sídlem ve Vilémovicích 83, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem,advokátem se sídlem v Praze1, Široká 117/22, proti žalované S. E. F., se sídlem XY, Francie, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, o zaplacení 51 000 EUR, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2019, č. j. -118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 772,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu došlým soudu dne 29. 5. 2017 domáhala proti žalované zaplacení částky 51 000 EUR s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 25. 7. 2014 uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě se žalobkyně zavázala pro žalovanou zhotovit dílo, tj. vanu na chemické procesy. Žalobkyně dílo vytvořila a následně je při závěrečné montáži nainstalovala v sídle žalované ve Francii. Žalobkyně žalované za zhotovené dílo vystavila fakturu znějící na částku 510 000 EUR. Žalovaná však žalobkyni na předmětnou fakturu uhradila toliko částku 459 000 EUR a dluží tak žalobkyni částku 51 000 EUR.

Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. -93, zastavil řízení (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobkyni z účtu Okresního soudu v Písku vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 54 856 Kč (výrok III).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 8. 2019, č. j. -118, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku II změnil výrok usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 33 589,60 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 10 406 Kč (výrok III usnesení odvolacího soudu).

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

V otázce zneužití práva neobsahuje dovolání vymezení podmínek přípustnosti. Nejvyšší soud však již mnohokrát dovodil, že může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k němu proto nemohl v daném rozsahu přihlížet.

Na otázce oprávnění pana S. N. jednat jménem žalované napadené rozhodnutí ve smyslu nestojí, neboť s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), by soudy musely přezkoumat splnění podmínek mezinárodní příslušnosti i v případě, kdy by její nedostatek žalovaná nenamítla. Tato otázka tedy nemůže založit přípustnost podle , neboť na ní odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka místa plnění závazku ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis rovněž přípustnost dovolání nezakládá, vyšel-li odvolací soud z toho, že jde (jak v případě smlouvy kupní, tak i smlouvy o dílo) o faktický koncept, jehož obsah je třeba vykládat nezávisle na obsahu právních řádů jednotlivých členských států, a že proto není rozhodné, kterým právem se má daný závazek řídit a není podstatné ani to, kdy a zda došlo k přechodu vlastnického práva k věci, jež měla být předmětem daného závazku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. , ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ).

Podle není dovolání podle přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady tohoto řízení vzniklé žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (srov. věta první, , část věty před středníkem a ), jež sestávají z odměny advokáta v částce 6 950 Kč [ , a a odst. 3 , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 1 522,50 Kč [ ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 6. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu