Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1175/2020

28 Cdo 1175/2020-629

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a)J. B., narozeného dne XY, bytem XY, b) J. M., narozeného dne XY, bytem XY, a c) J. R., narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2019, č. j. -595, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Plzni výrokem I. rozsudku ze dne 27. 11. 2019, č. j. -595, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 22. 5. 2019, č. j. -386 [jímž nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem a) podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), smlouvu v uvedeném znění o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vzniklého rozdělením pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dle geometrického plánu vyhotoveného R. P. a ověřeného V. S., oprávněným zeměměřičským inženýrem, č. 280-175/2018, a parc. č. XY v k. ú. XY, vzniklého rozdělením pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dle geometrického plánu vyhotoveného Z. P. a ověřeného P. G., oprávněným zeměměřičským inženýrem, č. 949-839/2017 (výrok I.), řízení ohledně nároku žalobců b) a c) a ohledně nároku žalobce a) ve vztahu k pozemkové parcele č. XY v k. ú. XY zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.)], žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a) náklady odvolacího řízení ve výši 46.077 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera (výrok II.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III.).

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje v tom, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Za nesprávné považuje závěry odvolacího soudu o její liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobce a) a o vhodnosti žalobcem nárokovaných náhradních pozemků. Namítá, že ze strany žalobce a) se jedná o obcházení pravidel při uspokojování restitučních nároků, neboť chce získat „výhodu oproti ostatním restituentům“ při získávání „spekulativních pozemků“, že soudy obou stupňů se nezabývaly její „závažnou námitkou“, že žalobce byl uspokojen v rámci veřejných nabídek ze 4/5 jeho nároku, že soudy neprovedly jí předložené důkazy o tom, že ve veřejných nabídkách nabídla celkem 1.417 vhodných pozemků, aniž by to řádně zdůvodnily, že odvolací soud své závěry odůvodnil jen obecně a nevyjádřil se k jejím námitkám, že oba soudy tak pochybily „v řádném odůvodnění rozhodnutí“, že jednání žalobce a), který se se značným úspěchem účastnil veřejných nabídek od roku 2015 do roku 2016, ač tak mohl činit již od roku 2009, nelze hodnotit jako dlouhodobé a bezúspěšné domáhání se práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ) a že žalovaná nejednala liknavě, neboť nedošlo k bezdůvodnému a protizákonnému oddalování uspokojení jeho restitučního nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. ). Odvolací soud se dle mínění dovolatelky dále odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , jakož i od nálezů Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Pokud pak jde o otázku vhodnosti žalobcem a) nárokovaných náhradních pozemků, poukazuje dovolatelka na to, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je dotčen stavbou veřejně prospěšné infrastruktury - trafostanice na vedlejším pozemku parc. č. XY a že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY „bude dotčen zkapacitněním silnice č. I/38, když nejde pouze o zástavbu pozemku parc. č. XY, ale též o omezení přilehlého pozemku, který bude ovlivněn jak samotnou stavbou dopravní infrastruktury, tak jejím užíváním“, a většina pozemku parc. č. XY se bude nacházet v ochranném pásmu silnice I. třídy, z čehož dovozuje, že převod tohoto pozemku je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. , ačkoliv soud měl zhodnotit soulad veřejného zájmu „s restitučním účelem“, což neučinil (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2014, sp. zn. ). Navíc je dle dovolatelky zřejmá „spekulativnost vydávaného pozemku parc. č. XY“, který se nachází v „lukrativní části, poblíž vyhlášeného obchodního centra a casina na hranicích s Rakouskem, a dochází tak k obcházení zákonného postupu“, neboť „žalobce se snaží dostat do výhodnějšího postavení oproti ostatním restituentům“; takové jednání je však zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany. Dovolatelka nesouhlasí ani s výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, jelikož není schopna zajistit právní zastupování svými zaměstnanci (7 osob s právním vzděláním) v celkovém objemu soudních sporů (cca 200); proto, je-li ve sporu zastoupena advokátem, jedná se o účelně vynaložené náklady řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce a) se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, který označil za bezvadný, a navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání žalované (které posoudil dle jeho obsahu) projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. ) - dále jen „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé není podle přípustné, neboť odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a že proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné dle

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (§ 11a zákona o půdě), a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se mohou žalobou domáhat, aby (dříve) Pozemkovému fondu ČR (dále jen „Fond“), resp. žalované (jakožto jeho právní nástupkyni) byla uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. , a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Případné vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce a) lze označit za liknavý, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem dané věci. Jestliže totiž dovolatelka (resp. Fond) i přes aktivní přístup žalobce a) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jeho dosud neuspokojeného restitučního nároku, vzniklého mu (resp. jeho právnímu předchůdci) v roce 2006 zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejných nabídek pozemků, které neměly takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byly způsobilé v přiměřené době uspokojit jeho oprávněné nároky), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu Fondu a poté dovolatelky nebylo možno po žalobci a), který byl při uspokojování svého nároku mimořádně aktivní (neboť se zúčastnil řady veřejných nabídek pozemků, avšak jeho restituční nárok v nich nebyl uspokojen) spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, a že bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních jím nárokovaných pozemků. Lze navíc poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. (na nějž odkázal již odvolací soud) vydaný v řízení mezi totožnými (a dalšími) účastníky o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, v němž taktéž dovodil, že závěr odvolacího soudu o liknavosti žalované (Fondu) při uspokojování restitučního nároku žalobce a) a dalších žalobců není nepřiměřený zjištěnému skutkovému stavu.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. , či s usneseními téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. , či ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , jež - stejně tak, jako rozhodnutí v dané věci - jsou založeny na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým přístupem Fondu a následně žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , neboť odvolací soud, resp. soudy obou stupňů, v dané věci nevycházely z toho, po jak dlouhou dobu nebyly restituční nároky žalobce a) uspokojeny, nýbrž z toho, že žalovaná (resp. Fond) své povinnosti vůči němu řádně neplnila.

Pokud pak dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu o „převoditelnosti“ (správně vhodnosti) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pak je třeba poukázat na to, že po rozdělení původního pozemku parc. č. XY geometrickým oddělovacím plánem na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY je výstavba trafostanice plánována na (odděleném) pozemku parc. č. XY, jak ostatně sama dovolatelka uvedla, a převodu pozemku parc. č. XY na žalobce a) dle zjištění odvolacího soudu žádná zákonná výluka stanovená v a c) , ve znění pozdějších předpisů, jak žalovaná v odvolacím řízení namítala, nebrání.

Namítá-li dovolatelka dále, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, oddělený geometrickým oddělovacím plánem z původního pozemku XY, „bude dotčen zkapacitněním silnice č. I/38, když nejde pouze o zástavbu pozemku p. č. XY, ale též o omezení přilehlého pozemku, který bude ovlivněn jak samotnou stavbou dopravní infrastruktury, tak jejím užíváním“, pak ani v této námitce nelze shledat relevanci pro zpochybnění závěru odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. č. XY, jakožto náhradního, je-li založen na skutkovém zjištění, učiněném z vyjádření Městského úřadu Znojmo, odboru územního plánování a strategického rozvoje, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není koridorem silnice č. I/38 dotčen. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně vhodnosti tohoto pozemku k převodu tudíž není v rozporu s , ve znění pozdějších předpisů, se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. (dle nichž „zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury anebo těmito stavbami již zastavěné nelze převést oprávněné osobě jako náhradní pozemky podle , ve znění pozdějších předpisů“) a ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. .

Namítá-li dovolatelka dále, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly její námitkou, že žalobce a) byl již uspokojen ze 4/5 jeho nároku ve veřejných nabídkách, že s ohledem na to nejsou jejich rozhodnutí náležitě odůvodněna [ ) ], že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nevypořádal s jejími námitkami, že její postup vůči žalobci a) při uspokojování jeho restitučního nároku nebyl liknavý, pak tím uplatnila (jí tvrzené) vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ).

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není dovolání přípustné dle

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. větu druhou ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu