Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
58DFFF27CB54250FC12585C1003A0FFA.html
HTML · 19.21 KB
No categories available
30 Cdo 301/2019
30 Cdo 301/2019-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce N. H. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 198/2017 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 19 Co 204/2018 -140, takto:
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 15 C 198/2017 -96, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 116 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 133 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 19 Co 204/2018 -140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), částečně jej změnil a částečně potvrdil ve výroku III o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se svou žalobou podanou dne 7. 9. 2017 domáhal zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím coby peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb. “, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o ochranu osobnosti vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 38/2009 (dále jen „posuzované řízení“), které bylo zahájeno dne 8. 6. 2009 a doposud nebylo skončeno.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti výroku I ve věci samé co do částky 100 000 Kč, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1993 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř. “, jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015 ).
Otázka, zda řízení, u něhož se presumuje jeho zvýšený význam pro poškozeného (jako je tomu v posuzovaném řízení ve věci ochrany osobnosti žalobce), obecně dosahuje extrémní délky „nikoliv na úrovni 10 let, ale o něco dříve“, a zda má být z toho důvodu vycházeno z vyšší základní částky přiměřeného zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud vyšel ze základní částky odškodnění 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení ohodnotil částkou o polovinu nižší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014 ). Takový postup je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť Nejvyšší soud již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ozřejmil, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. , popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze obdobně vztáhnout na posouzení, zda bylo řízení extrémně dlouhé; ani v tomto případě totiž nelze obecně kvantifikovat, kdy je řízení již extrémně dlouhé, neboť i při zhodnocení délky řízení jako extrémní je nutno individuálně posoudit kritéria uvedená v § 31a OdpŠk [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014 , shodně v komentářové literatuře BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284].
Řešení přijaté odvolacím soudem se neodchyluje od řešení, k němuž ve své judikatuře dospěl dovolací soud a podle něhož i v případě extrémní délky řízení je možné vyjít ze základní částky peněžitého zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, a to zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li odvolací soud na podkladě konkrétních okolností případu [podřazených pod kritérium složitosti posuzovaného řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] důvody pro použití jiné výše základní částky, nepředstavuje tak jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1288/2014 ).
Ani při posouzení kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, jestliže neshledal důvod pro procentuální navýšení základní částky [srov. bod IV ad c) Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018 ]. V případě posuzovaného řízení, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem opakovaně zrušen, se nejedná o případ tzv. kvalifikované kasace, kterou lze v rámci uvedeného kritéria přičítat státu k tíži tehdy, dojde-li ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), popřípadě bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesních vad [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009 , či opětovně v komentářové literatuře např. BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. Odvolací soud se tak při hodnocení uvedeného kritéria neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž by v případě bezvadného postupu soudu nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu; je-li posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu veřejné moci zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4465/2017 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011 ).
Ani otázka, zda lze v rámci kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] zohlednit okolnost, že byl v posuzovaném řízení žalobci, který neovládá český jazyk, ustanoven tlumočník, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť odvolací soud se ani při řešení této otázky neodchýlil od řešení dosaženého v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu [srov. bod IV ad a) Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2236/2017 ]. Tyto mohou spočívat i v zapojení cizího prvku projevujícího se potřebou zajistit v posuzovaném řízení tlumočení a přeložení soudních písemností, jakož i nutností rozhodnout v posuzovaném řízení o odměně tlumočníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp zn. 30 Cdo 2138/2009 ).
Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon předseda senátu