Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1843/2019

28 Cdo 1843/2019-167

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně P. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Radkem Sekerou, LL.M., advokátem se sídlem v Humburkách č. 59 (Nový Bydžov), proti žalované STAV Paul s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 034 39 925, se sídlem v Jičíně, Valdické Předměstí, B. Čeňka 940, o zaplacení 71 244 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2019, č. j. -145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění: ( ):

Žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 9. 2018, č. j. -110, tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 71 244 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení oproti „vrácení demontovaného plotu, tj. plotových sloupků, pletiva včetně napínacího drátu a malé branky, nacházejícího se v bydlišti žalobkyně“ (výrok I), a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výroky II, III a IV).

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „ “; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, ], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, spolu s vymezením důvodu dovolání, a absence těchto (obligatorních) náležitosti dovolání (o než lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. věty první ) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v ), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. ).

Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení z Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. .

Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatelka, ač obligatorně zastoupena advokátem, ve vztahu k přípustnosti dovolání toliko ocitovala část znění ustanovení (že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“), aniž by bylo z dovolání patrno (posuzováno potud z obsahového hlediska), jakou otázku hmotného práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani tvrzení dovolatelky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „verdiktem zásadního významu“ (viz čl. II dovolání), neboť přípustnost dovolání ve smyslu není (od 1. 1. 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání neobsahuje přitom ani vymezení způsobilého důvodu dovolání, jímž může být toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( věta první ).

Argumentace dovolatelky, podle níž není možná naturální restituce bezdůvodného obohacení, jež získala současně žalobkyně plněním žalované (čl. IV, bod 1. dovolání), není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu , neboť vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kdy dle odvolacího soudu byla předmětem smlouvy montáž jednoduchého oplocení, jež je možné demontovat a vydat, s tím, že případné poškození materiálu jde na vrub neodborné činnosti žalované (a kdy ani námitky případně mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci v tomto směru nevystihovaly by způsobilý dovolací důvod a nemohly by založit přípustnost dovolání; k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. ).

K uplatněné argumentaci sluší se snad připomenout, že dovolatelka – měla-li vskutku za to, že naturální restituce jí poskytnutého plnění není možná (ačkoliv ze zjištění odvolacího soudu plyne závěr opačný), pročež by jí příslušela náhrada v penězích – požadavek na peněžní náhradu v řízení ani nevznesla, přičemž odvolacím soudem přijatý závěr o zrušení závazku odstoupením od smlouvy, potažmo důvodnosti žalobkyní uplatněného požadavku na vrácení plnění, dovoláním ani napaden není. Rozsudečný výrok pak sleduje v žalobě formulovaný petit obsahující povinnost žalobkyně (oprávněné) k vzájemnému plnění (vydání použitých věcí in natura, s tím, že jiný prospěch přičiněním žalovaného v tomto případě žalobkyni nevznikl).

Námitka materiální nevykonatelnosti výroku napadeného rozsudku (bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud založil své rozhodnutí; viz čl. IV. bod 2. dovolání), vystihuje vadu řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ). Nejsou-li pravomocný rozsudek, pravomocné usnesení ve věci samé, popřípadě pravomocný platební rozkaz, elektronický platební rozkaz, evropský platební rozkaz nebo směnečný (šekový) platební rozkaz, po materiální stránce vykonatelné (srov. a komentář k němu), jde o zmatečnost, jen jestliže v řízení o výkon rozhodnutí odvolací soud z tohoto důvodu zamítl návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ).

Směřuje-li snad dovolání i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (uvádí-li se v něm, že je žalovaná podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k těmto výrokům postrádá již jakoukoliv argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dle ; nehledě na to, že proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (které však nebylo lze věcně projednat již pro vady dovolání), nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

V záhlaví tohoto rozhodnutí – jde-li o označení zástupců účastníků – dovolací soud reflektoval okolnost, že zástupce žalované Z. R. byl s účinností k 24. 1. 2020 vyškrtnut ze seznamu advokátů, čímž zanikla i procesní plná moc udělená mu žalovanou k zastupování v tomto řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 5. 2020

Mgr. Petr Kraus předseda senátu