Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 266/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2014 č. j. -211, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení , , , a a 2 d a a 2, , , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek, a to v části, kterou Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 č. j. -186 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ve smyslu ustanovení je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle písm. d) y podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle ustanovení soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované ( ).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 2. 2001,

sp. zn.

ze dne 25. 4. 2007,

sp. zn.

ze dne 16. 1. 2008,

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2008 a

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2013).

Jelikož z ústavní stížnosti se nepodává, že měla být v řízení porušena také (procesní) práva stěžovatelky, otevírá se pak významně otázka její aktivní legitimace k ústavní stížnosti; odpověď na ni je logicky stěžovatelce nepříznivá, což implikuje posouzení ústavní stížnosti jako podané neoprávněnou osobou (ustanovení ).

Ke shodnému výsledku však vede i důvod silnější.

Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ve znění je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013]. Požadavek "vyčerpat všechny procesní prostředky" nemůže být logicky splněn v situaci, kdy řízení před obecnými ještě probíhá.

Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti, založená v ustanovení , se v dané věci již z povahy věci uplatnit nemůže.

Z řečeného se podává, že ústavní stížnost je nepřípustná ( ), v důsledku čehož musí být odmítnuta podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj