Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4254/2019

21 Cdo 4254/2019-197

USNESENÍ

I. H.,

Provident Financial s. r. o.

se sídlem v Praze 4 – Krči, Olbrachtova č. 2006/9, IČO 25621351, zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 760/27, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2019 č. j. -167, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019 č. j. -167 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že „zjevně podvodné jednání žalobkyně směřující k tomu, aby neoprávněně od svého zaměstnavatele získala bonus, pro který podmínky nesplnila“, představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. např. při obdobné právní úpravě v předchozím rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, anebo přímo ve vztahu k ustanovení rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. , z nichž – mimo jiné – vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, nýbrž že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení pracovních povinností v konkrétní věci; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. , uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007.

K otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. a v nich vyjádřený právní názor, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění, popř. vykázání soukromých cest jako pracovních), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Ve vztahu k otázce ztráty důvěry v loajalitu a poctivost zaměstnance srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. a zde vyjádřený právní názor, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení , jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální.

Namítá-li dovolatelka, že při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti, jež se stala důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, se soudy nezabývaly skutečností, že jiný zaměstnanec žalované byl za podobné jednání „potrestán“ důtkou, pak přehlíží, že soudy k tomuto skutkovému tvrzení dovolatelky nepřihlížely, neboť bylo uplatněno až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení ; z obsahu spisu nevyplývají skutečnosti odůvodňující závěr, že postup soudů nebyl správný, a v řízení je neuplatnila ani dovolatelka.

Dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li „protiprávní postup v zásadě volného hodnocení důkazů“ při hodnocení výpovědi svědkyně V. a že „ostatní slyšení svědci navržení žalovanou jsou aktuální či minulí zaměstnanci žalované“) a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry (že podle „interní směrnice se přesuny jednotlivých zákazníků provádějí prostřednictvím aplikace v tabletu“, že „přesun klientky V. ze sekce XY do sekce dovolatelky ale takovým způsobem proveden nebyl“, ale zpětný přesun již ano, že „neexistuje tak žádný přímý důkaz o tom, že dovolatelka skutečně tento přesun iniciovala, případně že ho sama technicky zrealizovala“, že „to byla primárně svědkyně V., která se provinila proti vnitřním předpisům vydaným u žalované, a je to právě svědkyně V., která odpovídá za protiprávní stav kladený k tíži dovolatelce“ a „byla jediná, která takový přesun klientů žalované mohla učinit, případně dát pokyn jinému zaměstnanci žalované, aby tento přesun zrealizoval“, že „to byla ona sama a zcela dobrovolně, která poukázala na chybu, která se dostala do systému hodnocení jednotlivých sekcí, ještě předtím, než došlo k vyhodnocování nároků na případné bonusy, čímž závažnost svého jednání zcela nuluje“, že „jiný zaměstnanec žalované, pan B., byl za podobné jednání potrestán pouze důtkou“, že P. F. se v emailu ze dne 5. 3. 2018 „omlouvá za chybu při přeúčtování klientky žalované, ke které došlo nedopatřením“, a že „skutečně není vyloučeno, že k přeúčtování klientky V. došlo nedopatřením a jen se tato skutečnost použila proti dovolatelce“). Tyto námitky proto přípustnost dovolání nezakládají.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „zejména soud I. stupně zcela bezdůvodně a v rozporu s procesními normami nedal možnost dovolatelce, aby se k celé věci sama vyjádřila“, a „odmítl návrh dovolatelky na doplnění dokazování výslechem dalších svědků“, že „žalované byl dán daleko větší prostor při vedení dokazování“, že „ve své podstatě na straně dovolatelky absentuje jak účastnická, tak svědecká výpověď“ a že „rozhodnutí nižších soudů jsou nepřezkoumatelná z důvodu absence řádného odůvodnění svých rozhodnutí“. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení , ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízeníve smyslu ustanovení ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu