Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2132/2019

33 Cdo 2132/2019-132

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. M., bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované Z. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. -73, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2018, č. j. -101, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. -101, potvrdil rozsudek ze dne 6. 6. 2018, č. j. -73, jímž Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí „

pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a pozemku p. č. XY, vše zapsáno na LV XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY

“, a dále zamítl žalobu na vyklizení nemovitostí „

pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a pozemku p. č. XY, vše zapsáno na LV XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY

“; změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastnice řízení uzavřely dne 14. 9. 2011 smlouvu, jíž žalobkyně darovala žalované v žalobě specifikované nemovitosti. Žalovaná se do domu čp. XY v XY nastěhovala, dům zrekonstruovala a vybudovala výminek, kde žalobkyně bydlí se svým přítelem. Dopisem ze dne 1. 8. 2017 žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy pro nevděk obdarované a vyzvala ji k vrácení (vydání) daru; skutky, jimiž žalobkyně vymezila zjevné porušení dobrých mravů, se udály po 1. 1. 2014. Vztahy mezi účastnicemi byly dobré do začátku roku 2017, poté se zhoršovaly a zhoršení gradovalo konfliktem dne 4. 7. 2017, jehož průběh líčily strany odlišně. Mezi účastnicemi docházelo k vzájemným schválnostem. Žalobkyně v řízení neprokázala, že ji žalovaná fyzicky napadla a zranila (naopak žalobkyně žalované dala facku), ani že jí poškodila čističku vody, zalepila zámek u automobilu a od dílny. Nebyly prokázány ani tvrzené verbální útoky žalované na žalobkyni. Výraznější konflikty se odehrávaly mezi partnery účastnic; tyto konflikty však nemohou mít vliv na právní vztah účastnic. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že skutky žalované, pro které žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy, resp. pro které žádá o vrácení daru, nepředstavují se zřetelem k jejich intenzitě a četnosti úmyslné nebo hrubě nedbalostní porušení dobrých mravů, resp. nenaplňují skutkovou podstatu ustanovení , (dále jen „o. z.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že „odvolací soud své rozhodnutí založil na právní otázce, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena, řešil právní otázku v rozporu s procesním právem“ a porušil její právo na spravedlivý proces, neboť „mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je extrémní rozpor“; jeho rozhodnutí je tak založeno na libovůli (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. ). Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení zjištěné skutečnosti umožňují uzavřít, že chování žalované je ve zjevném rozporu s dobrými mravy; v této souvislosti viní odvolací soud z toho, že nerespektoval ustálenou judikaturu, v níž se Nejvyšší soud zabýval otázkou dobrých mravů (např. rozsudky ze dne 28. 11. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. ). Srozuměna není ani s posouzením platnosti smlouvy, kterou s žalovanou uzavřela, jelikož konstantní judikatura Nejvyššího soudu takovou smlouvu označuje za smlouvu smíšenou nebo za některou z úplatných smluv, nikoliv za smlouvu darovací (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. ). Odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. , vztahující se k požadavkům na odůvodňování soudních rozhodnutí pak vytýká nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje závěry odvolacího soudu za správné a ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 - dále jen „ “).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle věty první ve spojení s řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. -73, zastavil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným, protože odvolací soud se při rozhodování odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení , , v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti , .

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy ( obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by platila právní úprava odvolání daru podle ustanovení a násl. o. z. již v době, kdy byla darovací smlouva sjednávána, by některá ze stran za takových okolností neměla na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by se nadít, že dárce může dar odvolat pro nouzi) a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod podle byl již z toho důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyššímu soudu proto nezbylo – aniž se zabýval dalšími námitkami žalobkyně – než napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušit. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu