Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3661/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ladislavy Sýkorové, zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem Praha, Vinohradská 18, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 5. 2011 č. j. -148 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 č. j. -177, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ").

Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 308 924,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že přestože soud prvního stupně na předmětnou věc nesprávně aplikoval ustanovení , neboť se jedná o případ zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu podle , věcně rozhodl správně. Škůdcem ve smyslu byl syn žalovaného, který neoprávněně použil vozidlo, svěřené stěžovatelkou žalovanému za účelem opravy. Žalovaný odpovídá ve smyslu pouze za poškození vozidla, které od stěžovatelky převzal, nikoli za další škodu, jež jí vznikla ve formě uhrazeného parkovného. Příčinná souvislost mezi objektivní odpovědností žalovaného podle a tvrzenou škodou ve formě uhrazeného parkovného není tedy podle odvolacího soudu dána. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2014 č. j. -211 odmítl.

Stěžovatelka, která se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, nesouhlasí se závěry soudů všech stupňů. Tvrdí především, že předmětné vozidlo muselo být garážováno jako následek dopravní nehody a nekvalifikované opravy provedené žalovaným. Důsledkem obojího byl odvoz vozidla do Nizozemí, kde je registrováno a kde neprošlo technickou kontrolou a muselo být parkováno. Přestože žalovaný nebyl přímým viníkem dopravní nehody, nezabezpečil vozidlo tak, aby jej jeho syn nemohl odcizit a způsobit dopravní nehodu. Podle stěžovatelky rozhodnutími soudů došlo k porušení , a a jejího práva na spravedlivý proces podle y.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy všeobecného soudnictví ( a y), a tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem ostatním soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by ostatní soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení, včetně intepretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vysokými náklady na několikaleté garážování vozidla v Nizozemsku byl pečlivě odůvodněn. Odvolací soud v této souvislosti mimo jiné zdůraznil, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, v daném případě mezi stěžovatelkou tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti žalovaným (v rámci jeho odpovědnosti za poškození věci převzaté od stěžovatelky za účelem opravy) jde o zprostředkovanou příčinu a nikoliv o příčinu přímou. Není tedy naplněn odpovědnostní předpoklad existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.

Přestože stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla pouze zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu, bylo - aby Ústavní soud nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobeno ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatelka v odůvodnění stížnosti (bez dalšího) zmiňuje. Nicméně podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší (i po novele provedené ) posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud není do této činnosti v zásadě oprávněn zasahovat (srov. např.

sp. zn.

). Ústavní soud tedy nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se tak toliko zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např.

sp. zn.

). V projednávaném případě však žádné takové pochybení shledáno nebylo.

Ústavní soud uzavírá, že soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za svévolná. Ústavní soud dále připomíná, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V projednávané věci důvod k přehodnocení závěrů soudů ohledně neexistence příčinné souvislosti v dané věci neshledal.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu