Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 484/2020

28 Cdo 484/2020-347

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s.,IČO 28398483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkursní podstaty úpadce XY, IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státníhopozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a za účasti vedlejšího účastníka na straně účastníka řízení České dominikánské provincie, IČO 00408379, se sídlem v Praze 1, Husova 234/8, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2019, č. j. -317, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalobkyně napadla dovoláním v plném rozsahu shora označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 2019, č. j. -267, potvrzen ve výroku I., jímž byla žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 2012, č. j. 118101/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9394/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012, č. j. 219573/2012-MZE-12151, výrokem, dle nějž se na parcelu č. 143 v katastrálním území Velký Újezd u Litoměřic režim , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), nevztahuje, zamítnuta (výrok I. a/ rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výrocích II. a III. tak, že se uvedená žaloba zamítá i v části týkající se pozemků parc. č. 1/2, 1/3, 1/4, 1/5, 14/1, 14/2, 15, 25/1, 25/2, 55, 69, 141/2, 194/3 a 401 v katastrálním území Velký Újezd u Litoměřic (výrok I. b/ rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).

Předestřela otázku, zda lze působnost zákona o půdě rozšířit za využití ustanovení § 29 zákona o půdě i na pozemky, jež ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě netvořily součást zemědělského půdního fondu. Měla za to, že uvedenou otázku dovolací soud dosud neřešil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud založil své závěry o nedůvodnosti žaloby nejen na aplikaci ustanovení zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (zohledňuje, že k předmětným pozemkům byly vedlejším účastníkem vzneseny restituční nároky ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb., dále jen „ “), nýbrž i na konkluzích o podřazení předmětných pozemků se zřetelem k jejich jedinečným vlastnostem a charakteru (zjištěným provedeným dokazováním) ustanovení zákona o půdě za užití ustanovení , 3 , o ochraně zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992 (dále jen – „ “).

Pakliže tedy dovolatelka napadá toliko aplikaci ustanovení zákona o půdě na posuzovaný případ, aniž by současně brojila vůči závěrům odvolacího soudu o působnosti zákona o půdě založené ustanovením zákona o půdě ve spojení s ustanovením , 3 , není podané dovolání ve smyslu zjevně přípustné.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a účastníku ani vedlejšímu účastníku řízení na jeho straně, kteří se k dovolání nevyjádřili, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 5. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu