Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3796/2019

28 Cdo 3796/2019-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. K., IČ XY, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Popelkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalované obci XY, IČ XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, o 236.757,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. října 2018, č. j. -174, takto:Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. -125, zamítl žalobu na zaplacení 452.755,80 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobě podané dne 15. 9. 2016, jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které měla získat žalovaná tím, že prostřednictvím široké veřejnosti využívá blíže specifikované pozemky v jeho vlastnictví nacházející se v jejím katastrálním území, aniž by mu za to poskytovala adekvátní protiplnění. Okresní soud zjistil, že pozemky žalobce se nachází na břehu XY a na základě obecně závazné vyhlášky žalované byly prohlášeny za veřejné prostranství (vyhláškou ze dne 13. 4. 2017 byly z kategorie veřejné prostranství vyjmuty). Zejména v letních měsících jsou pak společně s přilehlou vodní plochou využívány ke koupání a rekreaci, na podzim k rybaření. Žalobu nicméně neshledal důvodnou, neboť dovodil, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována. Svůj závěr opřel zejména o zjištění, že většinu uživatelů dotčených pozemků netvoří obyvatelé žalované obce, tato z pozemků nadto nikterak neprofituje a zároveň jejich charakter jakožto veřejného prostranství plyne ze zákona a není determinován příslušným označením v obecně závazné vyhlášce.

K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. -174, v části výroku I., jíž byla žaloba zamítnuta do částky 236.757,60 Kč, potvrdil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu je zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud k námitce žalované shledal uplatněné právo promlčeným v části, jíž se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 4. 9. 2012 do 14. 9. 2014, které odpovídá částce 236.757,60 Kč. Uzavřel, že začala-li promlčecí doba běžet za účinnosti , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je namístě aplikace obč. zák. Měl-li žalobce dle zjištění soudů o všech podstatných okolnostech stran bezdůvodného obohacení vědomost již v okamžiku nabytí pozemků do vlastnictví, nikoliv až po poradě s právním zástupcem, nelze jeho požadavku vyhovět v označeném rozsahu, neboť marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba. Z předestřených důvodů, byť odlišných od těch, jež k zamítavému výroku vedly okresní soud, rozsudek soudu prvního stupně v příslušné části potvrdil. Ve vztahu ke zbytku uplatněného nároku odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, maje za to, že pasivně věcně legitimovaným subjektem ve sporu je žalovaná. Pro uvedené nesprávné právní posouzení přistoupil k částečné kasaci prvostupňového rozsudku. Své pochybnosti vyjádřil rovněž ve vztahu k žalované částce, připomínaje náhled konstantní rozhodovací praxe, jež za ekvivalent bezdůvodného obohacení považuje v místě a čase obvyklé nájemné.

Proti řečenému rozhodnutí, výslovně proti jeho potvrzujícímu výroku, brojí dovoláním žalobce, maje je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Dovolatel zdůrazňuje, že byť tušil, že dochází na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení, až do porady se svým advokátem dne 15. 4. 2015 neměl povědomí o tom, kdo takový prospěch získává. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (jmenuje výslovně rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. a stanovisko R 25/1986) zdůrazňuje, že v případě ochuzeného musí jít o skutečnou vědomost, nikoliv toliko o potenciální možnost ji získat. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. a v naznačené části též rozsudku soudu okresního a vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se negativně vyjádřila žalovaná, navrhujíc jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost, eventuálně zamítnutí.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání však za přípustné považovat nelze.

Právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení odvolacím soudem se jeví zcela souladným s judikaturou Nejvyššího soudu, jež konstantně zastává názor, podle něhož je řečený okamžik ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. vázán k momentu, v němž se oprávněný dozví takové skutečnosti, jež jsou relevantní pro formulaci žalobních tvrzení a uplatnění jeho práva soudní cestou. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. ), nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se v naznačeném smyslu o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. ). Vyslovenému korespondují rovněž závěry, na nichž jsou založeny dovolatelem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. , či stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 22. 11. 1985, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/1986, pročež ani ve vztahu k nim není možné usuzovat na odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe. Uvedený náhled na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se přitom uplatní i podle úpravy účinné od 1. 1. 2014, jak se podává například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. .

Mezi zmiňovaná rozhodná fakta ovšem sotva lze (vzhledem k tomu, že není vyžadována znalost právní kvalifikace, jakož ani jistota o důvodnosti uplatňovaného nároku) řadit komplexní přehled o aktuálním judikatorním vývoji v otázkách souvisejících s právním hodnocením potenciálního nároku – zde aspektu pasivně věcně legitimovaného subjektu ve sporu – jak naznačuje dovolatel. Moment zjištění rozhodných skutečností tudíž nemůže být spojován s okamžikem vyslovení právních závěrů k těmto určujícím faktorům soudem v příslušném řízení (obdobně viz dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. , či v něm citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ), ani jinou práva znalou osobou. Odvozoval-li žalobce žalovaný nárok mimo jiné z omezení svého vlastnického práva prohlášením pozemků za veřejné prostranství, je evidentní jeho povědomí (jak se ostatně podává již z konkluzí soudu prvního stupně o jeho znalosti místních poměrů) o tom, že se předmětné pozemky nachází v katastrálním území žalované, s níž a s jejímiž obyvateli jsou proto úzce provázány.

Rozporuje-li nadto dovolatel závěry soudů nižších stupňů právě o vědomosti rozhodných okolností již v den (4. 9. 2012), kdy nabyl předmětné pozemky do vlastnictví, neuplatňuje ve své argumentaci jediný způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci ( , věta první, ), nýbrž toliko zpochybňuje skutková zjištění soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. ), jež ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, neboť taková kompetence Nejvyššímu soudu nepřísluší (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ).

Vyřešil-li odvolací soud žalobcem označenou otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby v souladu s konstantní rozhodovací praxí, přičemž dovolatel na jiné eventuální pochybení odvolacího soudu nepoukázal, nepředestřel-li Nejvyššímu soudu v judikatuře doposud neřešenou otázku, problematiku, jež by byla v jeho rozhodovací praxi řešena rozdílně, či která by vyžadovala jiné, od doposud zastávaného přístupu odlišné, posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho podání podle odmítnout.

Nekončí-li se tímto usnesením řízení (neboť o části žalobou uplatněného nároku řízení pokračuje), nevěnoval se Nejvyšší soud otázce práva na náhradu nákladů řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež bude vyřešena v rámci konečného rozhodnutí o věci ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 5. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu