Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3496/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Roušala, zastoupeného JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014 č. j. -272 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014 č. j. -253, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť v důsledku jejich vad mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, ústavně zaručené a násl. d (dále jen " "), jakož i y (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. vyplynulo, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 6. 2013 ( -228) byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 247 875 Kč s příslušenstvím a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014 ( -253). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích vyslovil přesvědčení, že závěry všech soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nemohou závěry soudu I. stupně a závěry odvolacího soudu z provedených důkazů vyplývat. Civilním soudům vytýkal, že zjištěný skutkový stav nesprávně hodnotily a aplikovaly na něj právní předpisy, které na něj nedopadají. Odůvodnění rozsudku je místy zmatečné a nepřezkoumatelné. Hodnocení některých provedených důkazů zcela absentuje. Konečně tvrdil, že hodnocení je paušální, povšechné a rozhodně není dostatečně zdůvodněno. Právní posouzení věci nekoresponduje s hodnocením důkazů.

4. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl přesně specifikován rozsah poškozených a chybějících věcí ve shodě s konkrétními doklady, soudy neměly přihlédnout k obraně žalovaných mimo rámec věcí specifikovaných v čl. 5 Dohody. Jakékoliv nároky mimo rámec Dohody nejsou relevantní, když dohodou o narovnání obsaženou v čl. 6 byla nově upravena vzájemná práva a povinnosti z užívání předmětného objektu a pozemků. Tvrdil, že je naprosto zřejmé, že žádný ze soudů neporovnal seznam uvedený v Dohodě s nároky (obranou) uplatněnými žalovanými a navíc vůbec neporovnal důvodnost a oprávněnost nároků uplatněných žalovanými. Zpochybnil rozsah údajných nutných oprav a poškození objektu uváděný žalovanými, který je tak velký, že při předání a převzetí by musel být zjištěn a nadto bezpochyby zapsán do seznamu dle čl. 5 Dohody, v opačném případě by ujednání stran v čl. 5 a čl. 6 Dohody pozbývalo smysl.

5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně zamítnutí stěžovatelovy žaloby.

8. Ústavní soud podotýká, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily (dle , ), srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

9. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

10. Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel k tvrzenému porušení tohoto práva konkrétně uvádí pouze tolik, že obecné soudy nevyhodnotily předložené důkazy objektivně, a podcenily ty, jež svědčily o tom, že žaloba na vrácení části jistiny složené na základě smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 1. 5. 2007 byla podána důvodně.

12. Toto tvrzení však vyjadřuje pouze nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů učiněným obecnými soudy, a bez dalšího z něj zásah do stěžovatelem dovolávaných základních práv a svobod přirozeně nevyplývá.

13. Ve zbytku je pak ústavní stížnost polemikou se závěry civilních soudů, kterou stěžovatel (nepřípadně) vyzývá Ústavní soud k věcnému přezkumu jejich rozhodnutí, přičemž však neuvádí nic, co by jeho oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny. Vesměs jde o argumentaci, kterou uplatnil v žalobě již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy ve stížností napadených rozhodnutích srozumitelně a v dostatečném rozsahu vypořádaly.

14. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele (dovolatele) proti rozsudku soudu odvolacího odmítl podle , neboť v něm neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle a 3 Stěžovatel ve skutečnosti uplatnil nezpůsobilé důvody (jejichž prostřednictvím jednak namítl vady řízení a jednak se pokusil zpochybnit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, z něhož civilní soudy čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro právní názor, že žalovaní nejsou povinni vrátit dovolateli jistotu, kterou jim poskytl za účelem zajištění mimo jiné i jejich nároku na náhradu škody způsobené za trvání nájmu na nemovitostech, jež mu pronajali nájemní smlouvou ze dne 1. května 2007). Přitom tuto vadu (nedostatek vymezení způsobilého dovolacího důvodu), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil ( ).

15. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

16. Po prostudování ústavní stížnosti a stěžovatelem napadených rozhodnutí, resp. procesního spisu, a se zřetelem k výše řečenému, má Ústavní soud za to, že předpoklady pro aplikaci citovaného ustanovení jsou dány a jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení jej mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu