Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2202/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Dítětové, zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014 č. j. -20 za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena její ústavně zaručená práva podle y (dále jen " "), , , , "a dalších příslušných článků hlavy páté" d.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy obou stupňů ve věci nesprávně aplikovaly , o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), když aplikovaly ustanovení , podle kterého se osoba nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo, namísto ustanovení téhož zákona, podle kterého se osoba považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky stanovené uvedené v ustanovení , avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Stěžovatelka je osobou samostatně žijící, od dubna 2003 je v částečném invalidním důchodu, od dubna 2004 jí byly přiznány výhody ZTP II. stupně bez časového omezení a od června 2008 jí byl trvale přiznán plný invalidní důchod (nyní invalidita III. stupně) s tím, že od 1. 2. 2009 stěžovatelce vznikl zákonný nárok na starobní důchod. Stěžovatelka konstatuje, že od zavedení povinnosti platit regulační poplatky ve zdravotnictví a lékárnách (od 1. 1. 2008) a následného zvýšení těchto poplatků od 1. 12. 2011, včetně dalšího zdražování léků, je jí z finančních důvodů znemožněn přístup k lékařské péči. Stěžovatelka v řízení před správními soudy doložila, že už jen náklady na bydlení přesahují částku jejího příjmu, tedy invalidního důchodu a příspěvku na bydlení, stěžovatelka tedy po zaplacení všech měsíčních povinných plateb nemá potřebné finanční prostředky na zajištění jídla, povinných poplatků u lékařů a v lékárnách, doplatků na potřebné léky ani na další nezbytné věci denní potřeby. Dle názoru stěžovatelky jí tak měly správní orgány přiznat dávku mimořádné okamžité pomoci podle , neboť jí vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a jejím majetkovým poměrům hrozí vážná újma na zdraví z důvodu nedostatku finančních prostředků na úhradu regulačních poplatků a doplatků v lékárnách.

3. Z obsahu rozsudků Městského soudu v Praze sp. zn. a Nejvyššího správního soudu sp. zn. , které Ústavní soud obdržel, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 10 ze dne 9. 11. 2011, č. j. 55614/2011/AAJ, nebyla stěžovatelce v souladu s a přiznána dávka v hmotné nouzi, příspěvek na živobytí. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 10. 4. 2012, č. j. MPSV-UM/1208/12/9S-HMP, zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. , zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, zamítl.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace , tedy podústavního práva, obecnými soudy. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, že není "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví a že tedy zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů (srov. , a 91 y, též např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17, nebo usnesení

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté y a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení , může se jí Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace citovaného ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají anebo jsou-li takové důvody nepřiměřené (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001 , tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Podle se osoba nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. Podle má nárok na příspěvek na živobytí osoba v hmotné nouzi podle , jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob ( ) nedosahuje ani částky živobytí posuzovaných osob. Podle se osoba považuje za osobu v hmotné nouzi rovněž tehdy, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2 téhož zákona, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Podle téhož zákona má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc a) osoba uvedená v , b) osoba uvedená v a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi, c) osoba uvedená v , pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.

7. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky rozsudkem sp. zn. zamítl s odůvodněním, že nesplňuje podmínky nároku na příspěvek na živobytí, jelikož z bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že nárok na příspěvek na živobytí má podle osoba, jejíž příjem nedosahuje částky na živobytí, kdy částka živobytí je uvedena v , a činí částku existenčního minima zvýšenou o polovinu částky rozdílu mezi existenčním minimem a životním minimem. Částka na živobytí stěžovatelky tedy dle Městského soudu v Praze zdaleka přesahovala příjem stěžovatelky vypočtený pro účely příspěvku na živobytí dle Městský soud v Praze rovněž konstatoval, že v daném případě nelze nárok stěžovatelky posuzovat podle Soud vzal v úvahu také skutečnost, že stěžovatelka obývá sama byt s neúměrnou podlahovou plochou (cca 96 m2) a že směnou za menší byt by se snížily její náklady na bydlení.

8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na svou konstantní judikaturu (přičemž dvě ze jmenovaných rozhodnutí se týkala obdobné věci stěžovatelky) a konstatoval, že se skutkové okolnosti případu nijak podstatně nezměnily, a proto nemá důvod se od svých předchozích rozhodnutí jakkoli odchýlit. Konstatoval, že správní orgány, potažmo Městský soud v Praze, aplikovaly správné ustanovení , jelikož ten výslovně zavádí pro účely příspěvku na živobytí povinnost aplikovat definici hmotné nouze podle , kvůli čemuž nemohly správní orgány aplikovat ust. uvedeného zákona a využít správního uvážení pro zařazení stěžovatelky do kategorie osob v hmotné nouzi, dospěly-li k závěru, že podmínky podle zákona nejsou splněny. V otázce stěžovatelkou uváděného y, jenž upravuje právo každého na ochranu zdraví a právo občana na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění, Nejvyšší správní soud rovněž souhlasil s předcházejícími rozhodnutími správních orgánů, které obsahovaly tvrzení, že dávky pomoci v hmotné nouzi nejsou určeny k zajišťování zdravotní péče, ale na poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi. Rovněž k argumentaci stěžovatelky směřující do tvrzených průtahů řízení před správními orgány, když o její žádosti bylo v obou stupních rozhodováno celkem 5 měsíců, Nejvyšší správní soud konstatoval, že namítané průtahy řízení (i bylo-li by správní řízení skutečně zatíženo průtahy) nemají pro projednávanou věc žádného významu, neboť nemohou nijak ovlivnit závěr, že stěžovatelka nesplňuje předpoklady pro přiznání příspěvku na živobytí.

9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné, aniž by Ústavní soud přitom zkoumal meritum daného případu. Nejvyšší správní soud stěžovatelce objasnil konstrukci předmětné dávky a ústavně konformním způsobem rovněž objasnil důvod, proč stěžovatelka na tuto dávku nárok nemá. Ústavní soud konstatuje, že ani v textu ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí, jaká konkrétní vážná újma na zdraví jí ve smyslu bezprostředně hrozí, spíše lze z obsahu ústavní stížnosti vyčíst dlouhodobou nespokojenost stěžovatelky s její konstantně neuspokojivou finanční situací, která ji trvale omezuje po vynaložení nákladů na bydlení v uspokojování jejích dalších potřeb, zejména se jedná o náklady na úhradu regulačních poplatků (z nichž byl však s účinností od 1. 1. 2015 zachován pouze poplatek za využití lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby v oboru zubní lékařství) a léků. Jakkoli Ústavní soud vnímá nepříznivou finanční situaci stěžovatelky jako svízelnou, prostor pro svůj zásah z toho důvodu, že by napadeným rozhodnutím došlo k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv, neshledal. Stejným způsobem posoudil Ústavní soud obsahově podobné ústavní stížnosti stěžovatelky ze dne 2. 6. 2014 a 11. 8. 2014, které usneseními ze dne 17. 7. 2014 č. j.

a ze dne 14. 10. 2014 č.j.

jako zjevně neopodstatněné odmítl.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu